Dobrodružná cesta na Berlinale: Ve vlaku s mrtvolou
Rozumíte, všechno vypadalo idylicky: vlak EC 178 z Prahy do Berlína vyjel v 6:28 ráno, jak měl. V 7:55 posílám kolegyni Kateřině Kadlecové fotku s pozadím Děčína, jejího rodného města. Píšu: „Alois Negrelli just on time“ - tak se ten EuroCity vlak, se zásuvkou pod každým sedadlem, jmenuje.
Když v 10:20 volám do Berlína, že v 10:57 budu na peróně, ať mě čekají u tiskového centra Berlinale, uvědomělejší němečtí spolucestující už zavírají laptopy – aby to měli sbaleno včas.
O dvacet minut později zastavíme ve vesnici Oehna, prý přes koleje spadla kláda – odstraní ji a zas pojedem. Za chvíli se to zhorší – vypadá to na zpoždění 60 minut.
I ti nejklidnější pasažéři vystupují v Oehně z vlaku a telefonují. Signál je ale proměnlivý, jen na esemesky. „Snad neumřu v Oehně,“ slyším říkat do telefonu jednu starší paní.
Když o další půlhodinu později přijdou zaměstnanci oehnského nádraží s řešením - obrátíme se a budeme couvat, do Berlína dojedeme oklikou - taky se trochu bojím.
Prý budeme v Berlíně ve 13:15, o dvě hodiny a osmnáct minut později, než plánováno. Stále ale stojíme v Oehně.
„Jezdím tady 27 let každý týden, ale tohle se mi ještě nestalo,“ říká mi spolucestující Klaus v pruhovaném svetru.
Radši si zdřímnu a probudím se ve 13:21, jsem ale v klidu – Berlín je přece konečná, nepřejela jsem. V 13:24 to konečně vyšlo najevo: podle hlášení paní dispečerky vlak před námi v Oehně zabil člověka a musí se to vyšetřovat! Takže smrt se v Oehně přeci jen stala.
Do Berlína prý přijedeme ve 14:07.
Ve 14:01, ze zoufalství, začínám psát tenhle sloupek. Na hlavní berlínské nádraží dorážíme ve 14:20, se zpožděním 203 minut.
Ale hlavně, že se nikomu nic nestalo.
