Filmové umění ve službách propagandy: Leni Riefenstahlová a Sergej Ejzenštejn jsou si kvit
Pražské Nakladatelství Academia přináší titul, jenž na knižních stáncích dlouho chyběl: Filmovou propagandu Richarda Taylora, filmového teoretika a emeritního profesora politologie na velšské Swansea University. Autor se touto problematikou dlouhodobě zabývá a v předkládané knize bohatě zúročil výsledky letitého bádání v různých zemích.
Autor se v knize zaměřil na roli filmového umění ve službách propagandy Sovětského Ruska / Sovětského svazu a nacistické třetí říše. Oba státy dosáhly na tomto poli pozoruhodných výsledků. Jména jako Dziga Vertov, Sergej Ejzenštejn, Oleksandr Dovženko, Leni Riefenstahlová a Veit Harlan zná každý, kdo se jen trochu hlouběji zabývá dějinami kinematografie.
Jestliže v Sovětském svazu bylo kinoiskusstvo jednoznačně podřízeno zájmům formování takzvaného nového, sovětského člověka a budovatelskému úsilí, přičemž hlavní důraz se kladl na kolektivistického ducha, v hitlerovském Německu sloužilo filmové umění nacistické ideologii. Zůstává přitom nepopiratelným faktem, že díla jako Ejzenštejnův Křižník Potěmkin či Triumf vůle Leni Riefenstahlové do zlatého fondu světové kinematografie patří, a to novátorským pojetím.
Taylor se zaměřil na charakteristiky nejtypičtějších filmů obou států ve službách jejich ideologie, takže nesmějí chybět snímky Deset dní, které otřásly světem, Tři písně o Leninovi a Alexandr Něvský. Zvláště osud posledního je nesmírně zajímavý a ukazuje ve vší nahotě ošidnost toho, když je režisér ve své tvorbě podřízen tlaku státní propagandistické mašinérie.
Ejzenštejn původně natočil Alexandra Něvského roku 1938 jako zuřivě protiněmecký film. Po podepsání paktu Molotov–Ribbentrop se snímek právě kvůli tomu ocitl v trezoru, aby pak po vypuknutí Velké vlastenecké války výborně posloužil při burcování mas do boje proti německým uchvatitelům.
Dvoudílný epický velkofilm Pád Berlína Michaila Čiaureliho je zářným příkladem nestoudného falšování historie. „Pád Berlína je pozoruhodný svým autentickým zobrazením vztahu mezi vůdcem a lidem. Stalin se neviditelně podílí na záležitostech sovětského lidu, i když se na scéně neobjevuje. Směřují k němu myšlenky hrdinů: sní o tom, že ho uvidí, a mají mu toho tolik co říci,“ rozplýval se sovětský kritik v roce 1950. Film promítali rovněž v sovětské okupační zóně Německa v roce 1951, a to dokonce v německojazyčné verzi.
Zatímco východoněmečtí soudruzi ho – celkem podle očekávání – označili za „umělecký dokumentární film“, západoberlínské noviny Der Tagesspiel ho ironicky nazvaly „sovětským dokumentárním filmem bez dokumentů“. No jo, Západoberlíňanům se to psalo!
Ve filmové tvorbě třetí říše Taylor podrobně rozebírá snímky Triumf vůle, Věčný Žid, Strýček Kruger, a zejména Kolberg, tedy periodu od vítězství linie NSDAP přes tak příznačný antisemitismus a odpornou roli Britů v búrské válce (pokud jim ovšem právě Němci vytýkají zavedení koncentračních táborů pro búrské civilisty, zní to jako hodně nepovedený vtip) až po skutečnou historickou událost, jíž je obrana Kolbergu (dnes se ovšem jmenuje Kołobrzeg, česky Kolobřeh) hrdinnými Prusy před napoleonskými obléhateli za osvobozenecké války.
Tento největší velkofilm v historii nacistického Německa, jímž měl jeho režisér Veit Harlan z Goebbelsova pověření překonat i americká díla, si vyžádal nasazení 6000 koní a 187 000 (!) vojáků včetně Vlasovových jezdců (což dnešní odborníci označují za nadsazené). Koncem druhé světové války, o jejímž výsledku už pochyboval málokterý Němec, tak měl pozvednout morálku.
Pozoruhodnou knihu přeložila Petruška Šustrová a Richard Taylor v předmluvě zdůrazňuje, že toto vydání je prvním překladem z angličtiny do jiného jazyka. Tak hezké počteníčko!
