Blouznivci našich hor: Nová, a výborná, próza Boženy Správcové
Básnířku Boženu Správcovou znají „lidi od literatury“ a čtenáři literárních periodik nejen jako výraznou autorku subjektivně lyrických básnických skladeb, ale také jako duši časopisu Tvar. Její na sklonku roku vydaná próza Uctívači kruhů možná nepřiláká masové publikum, ale rozhodně potěší to spisovatelčino stávající.
Útlá próza je skvostnou hrou s časem a prostorem, se čtenářem a s jazykem, se snem a skutečností. V kapitolkách tří prolínajících se narativních linií postmoderní prózky potkáváme především chatařku, mámu, ženskou Marii, která pro nás svérázně ohledává a mapuje místo a lidi svého srdce i vyznavače tajemného Umění Č.; dále chudáka lulánka Milana, sevřeného do dvojích kleští (patologický vztah s psychicky prazvláštní matkou plus nedobrovolné panictví); a pak rostlinstvo a seschlé výměšky hovořící převážně o umění. Vskutku.
Je to místy fantasy (třeba když „z Jihu na Sever nad lodí přelétá těžká dřevěná zdravotnice, vypadá už dost zemdleně, ale pořád ještě jakž takž letí“), jinde psychologická črta (když se řeší komplikované rodinné vztahy hlavních hrdinů), načež je čtenář vhozen rovnýma nohama do alegorie, do chlorofilového pekla, do svíjejícího se klubka diskutujících přechytralých rostlin a ptačího trusu. Párkrát taky dojde na horor. Až na krev.
Božena Správcová napsala výbornou knihu. Pozapomenutá slova díky ní vstala z mrtvých, zvuky se zbarvily a barvy rozeřvaly, žádná epizodka není dost všední na to, aby ji autorka nedokázala úžasně, poeticky popsat. Čtenář navyklý aktivnímu, zpytujícímu, přemýšlivému čtení bude nadšen – a jiní se k Uctívačům kruhů (jež vydalo malé, výběrové a vybíravé nakladatelství Trigon) nejspíš ani nedostanou.
