MASARYK: Příběh filmu, který nikdo neviděl
Minulou sobotu posbíral 12 sošek Českých lvů ze 14 nominací a stal se nejúspěšnějším filmem v 24leté historii ceny. Distribuční premiéru má ale MASARYK tento čtvrtek 9. března, v předvečer výročí smrti Jana Masaryka. Při sériovém předávání Českých lvů Masarykovi se tak pozapomnělo na jednu drobnost: na diváka. Co kauza VRTĚTI MASARYKEM vypovídá o stavu české kinematografie?
Mohlo by se zdát, že ten film neexistuje. Že si ho jenom jakýsi publicista někde ilegálně stáhl a viděl ještě loni před Vánocemi, ovšem bůh ví, co viděl. Že si jej producent Rudolf Biermann snad musel vymyslet.
Ale loni 26. prosince jsem Masaryka viděla i já — od 25. prosince byl, to je pravda, nasazen na jeden týden v kině Lucerna, a tak ho mohlo zažít 7 x 453 lidí, celkem něco přes 3000 diváků. To je sice směšně málo, ale bylo vyprodáno a na 12 Lvů to stačilo.
Že totiž stačí uvést film do kin v dotyčném roce jen v sedmi po sobě jdoucích projekcích a bez distribuční premiéry, čímž se dílo může přihlásit na České lvy, není chyba filmu MASARYK. Je to chyba Statutu Cen Český lev pro rok 2016, kde je taková klauzule vážně uvedena (oddíl II. Celovečerní filmy, bod d). Téhle možnosti, jež by měla být na malém českém trhu jednoduše zakázaná, už ostatně Rudolf Biermann využil před deseti lety u jiného českého filmu ve své produkci, u Menzelova Obsluhoval jsem anglického krále. Takže divení české filmové komunity je sice na místě, ale plakat nad rozlitým mlékem už je pozdě; mohlo a mělo se mu předejít.
Rozumíte, co není zakázáno, je povoleno – to platilo v totalitě a platí to i v posttotalitě. Takže když podobnou „oscarovou“ taktiku limitovaných uvedení v kalendářním roce Česká filmová a televizní akademie umožňuje, nejedná se ze strany producenta Biermanna o podraz; je to „jenom“ trochu levárna, jak to nazval Jiří Bartoška, nominovaný v zásadní kategorii hlavní mužský herecký výkon.
Je to především levárna nesmírně nedemokratická. Film totiž byl, pokud se ještě někdo pamatujete, vynalezen jako médium pro diváky, k němuž má, pokud si zaplatí lístek, přístup každý ve svém kině. A počet lidí, kteří na film přijdou, možná není rozhodující; je ale důležitý. Jinak snad nemá cenu filmy točit, nebo jsem něco přehlédla? Máme my to starosti.
Možná proto, že česká kinematografie má zatím privilegium ne tak běžné všude v Evropě: na naše filmy se doma chodí. V tom máme obrovskou výhodu na rozdíl třeba od kinematografie maďarské, jíž Orbánův režim utnul filmové finance, nebo rumunské, kde domácí filmy mají návštěvnost malou, ale zase slaví úspěchy na mezinárodních festivalech, protože téma „jak se v naší zemi máme špatně“ je pořád mimořádně dobře prodejné.
My se ale máme dobře, loni přišlo na české filmy o 15 procent víc lidí než předloni, mezi desítkou nejnavštěvovanějších jsou hned čtyři české snímky, Anděl Páně 2, Lída Baarová, Bezva ženská na krku a Teorie tygra.
Jenže: „Připomínám, že sledujete udílení cen filmu Masaryk. Pardon, cen Český lev,“ řekne slovenská moderátorka večera Českých lvů Adela Banášová v sobotu krátce po deváté hodině, kdy už má Masaryk sedm trofejí. Možná se přeřekla, možná vtipkuje, těžko říct.
Masaryk je výborně natočený film s výbornými hereckými výkony. Je ale adekvátní, aby získal téměř všechny myslitelné Lvy, rozumějte i ty technické — viz střih, výprava, kostýmy, zvuk a masky? To mu opravdu ani v tomhle nekonkuroval Anthropoid (z 12 nominací neproměnil žádnou?!) či třeba ve scénáři Učitelka, Anthropoid nebo Nikdy nejsme sami, v hudbě, ve scénografii, v maskách vlastně kdokoli z nominovaných? Poměr udělených cen přece naprosto neodráží skutečný stav české kinematografie v loňském roce.
Nenaznačuji tím, že by za všeobjímajícím výsledkem Masaryka byla špatná vůle, záměr nebo lobbing. Ale možná je problematický způsob, jakým Akademie výsledek určuje? Neměli bychom se ptát, kolik z akademiků se opravdu zapojí, kolik z nich vidí všechny, nebo aspoň podstatnou část filmů? Opravdu někdo hlouběji přemýšlí i nad vedlejšími kategoriemi, nad přínosem české kinematografii, nad diváckou odezvou, která, opakuji, musí být u filmu jedním z ukazatelů? Proč to pro diváka České televize pak vypadá tak, že v Rudolfinu sedí celá česká filmařská komunita a cítí se jako kompars, protože ceny za celoroční produkci ovládl jeden poctivě natočený film slovenského producenta, který ale nikdo neviděl?
A další podstatná věc: známe my diváci algoritmus, jakým se výsledek Lvů vlastně počítá? Je nastaven tak, že z něho vypadne mimořádný, byť rozporuplný počin, nebo hledá nejširší společný jmenovatel čili průměr? Hodně se o tom mluví v případě volebních systémů, ale ankety typu Český lev jsou přece totéž — nestálo by za to, aby Česká filmová a televizní akademie svůj způsob práce zkonzultovala s odborníky přes volební systémy?
