Dejte si komiksovou jednohubku s lidským masem!
Číst japonskou mangu je pro našince vždycky zvláštní zážitek. Samozřejmě že se po čase naučíte číst knihu „po japonsku“, tedy od našeho konce po začátek. Po několika přečtených titulech se vám přestane plést pořadí bublin a příběh čtete bez škobrtání, ale východní styl vyprávění – toho komiksového stejně jako literárního – je prostě jiný. A zřejmě také pro jinakost baví stále víc fanoušků. Tokijský ghúl Sui Išidy je nejnovější řadou na trhu a ze všech zatím uvedených manga seriálů získává nejrychleji fanoušky.
Nakladatelsví Crew letos slaví dvacáté výročí, ale mangu vydává teprve od roku 2011. Není to proto, že by dřív o japonskou provenienci nejevilo zájem. Zájem naopak nejevilo Japonsko a jeho vydavatelé o malý český trh. Japonské komiksy u nás proto mají ještě větší zpoždění, než komiksy ze Západu – nejen v prodlevě ve vydávání, ale také v jejich vnímání veřejností. Ale Crew si ví rady, komiksovou osvětu žádné jiné nakladatelství nezvládá tak dobře jako oni.
I to bude zřejmě důvod, proč má Tokijský ghúl prodejně zatím nejlepší nástup ze všech japonských titulů. Právě vyšel jeho třetí díl, tudíž máme dostatek materiálu na recenzi. Japonské komiksové knížky jsou totiž povětšinou jednohubky, které stihnete přečíst během jedné cesty tramvají – nebo ideálně tokijským metrem. Evropský čtenář může mít trochu potíže vyznat se v expresívní kresbě a rychlém vyprávěcím sledu se spoustou akce, ale to už je neodmyslitelné koření mangy.
Zápletka je temná a fantaskní. Sui Išida nám představuje zcela jiné Tokio. V jeho městě žijí lidožraví ghúlové, tvorové velmi podobní lidem – jen jejich jídelníček je zásadně odlišný. Ghúlové žerou lidi, které si povětšinou musí ulovit. A jednou z obětí ghúla, respektive krásné a smrtící ghúlky, se stane i vysokoškolák Kaneki. Když mu na prvním rande záhadná dívka sdělí, že ho pro jejich společný literární vkus prostě žere, nemyslí to bohužel obrazně.
Neskutečnou náhodou Kaneki útok přežije, ale náhodou ještě větší mu doktoři voperují ghúlí orgány. A hlavní motiv je na světě: napůl člověk, napůl ghúl. A ghúl ne jen tak ledajaký. Potenciálně velmi silný, ale také velmi lidský; žádné běsnící monstrum, takže se mu příčí jíst ostatní spolulidi, čímž je celkem protivný svým novým spolughúlům. A celé se to odehrává v Japonsku, které je pro nás podivné i ve své civilní podobě. Takže se nudit nebudete.
Při čtení si určitě vzpomenete na Noční hlídku Sergeje Lukjaněnka, která se sice odehrává v Moskvě, ale i v ní existuje temný svět mágů a upírů, na nějž dohlížejí speciální magické úřady. Něco podobného nabízí i Sui Išida. Ghúlové rozparcelovali Tokio na jednotlivé okrsky a ten, ve kterém se vyskytl Tanaki, je prý velmi mírumilovný. Ghúlové tu dokonce mají svou kavárnu (káva je jediná lidská poživatina, kterou jsou s to pozřít) a pod ní mají zamražené lidské maso pro eticky smýšlející ghúly, jimž se příčí zabíjet jiné myslící bytosti kvůli potravě.
Určitě vás zajímá, kde to lidské maso berou. Jsme v Tokiu, kde jsou sebevraždy na denním pořádku, takže stačí obrážet oblíbená místa dostaveníček se smrtí. Išida má zkrátka všechno skvěle vymyšlené, a to včetně úřadu na potírání ghúlů, jehož zaměstnanci dostávají na stránkách třetího dílu ještě větší prostor než ve dvou předchozích. Také se ozřejmí autorský záměr – Tanaki se má stát tlumočníkem obou světů, které existují paralelně vedle sebe, aniž by se vzájemně chápaly.
Tokijský ghúl je popkulturní komiksová řada s jediným cílem – pobavit. A jde na to hezky po japonsku. Příběh má i jeden „herní“ prvek: během vyprávění se ukáže, že jsou různé typy ghúlů s nejrůznějšími schopnostmi, což z nich dělá něco jako pokémony. Jen s tím rozdílem, že je rozhodně nikdo nesbírá; všichni se je snaží pokud možno zlikvidovat. Podle tohoto komiksu dokonce vznikl dvanáctidílný seriál. Pokud tedy máte rádi japonskou kulturu, je Tokijský ghúl ideální sondou. Nejen do tamního světa komiksů, ale i ostatních kulturních odvětví.
