Aj Wej-Wej prohrává na body s Magdalenou Jetelovou
Zrcadlení, uprchlíci, reflexe civilizace… Národní galerie ve Veletržním paláci velkolepě vstupuje do jarní sezóny. Po minulý týden zahájené výstavě Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně a v pondělí otevřené expozici o historii Charty 77 v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí se dnes večer v režii Národní galerie odehraje Grand opening ve Veletržním paláci.
Dominují dvě díla ve dvou centrálních prostorách Veletržního paláce. V Malé dvoraně představuje femme fatale nejen českého umění Magdalena Jetelové obří sochu – instalaci Dotek doby. Ve Velké dvoraně se objevuje obří objekt čínské megastar současné umělecké scény Aj Wej-Weje Zákon cesty.
Nutno dodat, že jim zdatně „sekundují“ další instalace, ať už v čelním Korzu Retroreflexe pražského původně streetartisty Epos 257, známého především intervencemi na reklamní billboardy. Do Prahy přijela osobně představit svůj zvukový obraz Loď další hvězdná osobnost – vizionář a experimentátor Brian Eno, který spolupracoval s takovými hvězdami jako David Bowie nebo David Byrne. Do kategorie „musíte vidět“ patří i výstava Otisky vědění a Řeč keramiky, připravená s Kunsthausem ve Štýrském Hradci, pod vedením kurátora Patera Pakeshe.
Přes zmíněné i další výstavy – je jich celekem devět – se nabízí srovnání dvou umělců – monumentalistů světových jmen, kteří svými objekty každý po svém komentují svět kolem nás: Magdalena Jetelova a Aj Wej-Wej. Ten se do Veletržního paláce vrací po krátkém čase – vloni v jeho předpolí vystavil svou verzi čínského Zvěrokruhu. Ponechme nyní stranou časté námitky, proč že se bývalý čínský disident Aj Wej-Wej nevěnuje komentování dění v rodné Čínské lidové republice, a proč řeší problémy, které trápí evropskou civilizaci. I fakt, že Magdalena Jetelová v Malé dvoraně Veletržního paláce nemohla instalovat, „prý pro náročnost“ původní projekt Rudý bacil. Aj Wej-Wej přímo pro Velkou dvoranu vytvořil svůj zatím největší objekt – obří nafukovací člun se symbolickými 236 uprchlíky – číslo 236 měl dům, ve kterém byl kdysi v Číně internován. „Když jsme zjišťovali u největší světové firmy, která je v Číně, kde se nejvíce užívají nafukovací čluny, odpověď nebyla překvapivá, nejvíce jich dodávají do Turecka. Větší už byl problém, nechat takhle obrovský nafukovací objekt vyrobit.“ Dílo působí monumentálně, odkazuje k uprchlické krizi, která se pro něj během posledních dvou let stala zásadním tématem. Ostatně v Berlíně žijící umělec ještě dodal, že po celém světě, od Itálie a Řecka, přes Keňu, Mexiko, konče Bangladéší pro něj natáčelo na dvacet štábů dokumentární film, který by měl mít premiéru ještě letošní rok. A nutno říci, že Národní galerie se výběrem Aj Wej-Weje zařazuje po bok největších galerií, kde nejslavnější čínský umělec současnosti v posledních letech vystavoval.
Přesto vedle uprchlického nafukovacího člunu letos šedesátiletého Aje působí dílo o deset let starší semilské rodačky Magdaleny Jetelové kompaktněji a také komplexněji.
Netlačí na pilu, nepůsobí prvoplánově, její instalace zvláštním způsobem komunikuje s architekturou Veletržního paláce – rozkmytaně zrcadlící se kaskádovité obří vodní plochy, přímo vybízejí k zamyšlení nad časem, světlem, matérií… Nad mocí a bezmocí. Jetelová vždy komentovala dění, už od dob, kdy se v Itálii šedesátých let spřátelila s umělci kolem hnutí arte povera. Řečeno terminologií sportovních rozhodčích Magdalena Jetelová vyhrává na body, přesto, že Dotek doby, je v uvozovkách náhradním projektem. Proč ten původní, zmíněný Red bacil nevznikl, stejně jako její další pohledy na současný výtvarný provoz si můžete přečíst v tištěném Reflexu číslo 12, který vyjde příští čtvrtek 23. března.
