Herečka Doláková exkluzivně z Hollywoodu: Rodiče tu mají děti jen pro roztomilé fotky na Instagram
Alena Doláková mluví čtyřmi jazyky, vystudovala JAMU, hrála v Celetné i Svěrákových Třech bratrech, už rok žije v Hollywoodu a počínaje dneškem bude každý týden o tom, že to v L.A. není nic moc, psát na web Reflexu.
Něco mě budí v šest hodin. Děti mé české kamarádky vměstnaly do pěti SMS snad všechny emotikony v nabídce telefonu. Poslala bych emotikonu prostředníček, ale Apple je v tomto prudérní, a navíc jsou to děti, že ano.
Upřímně? Mám vlastně radost. Připomíná mi to domov, ve Vyškově bylo děcek dost. Tady, v Los Angeles, je nepotkáte. Parky s hřišti se tu nenosí, celé město žije za ploty domů, v autech. Malých Američanů si užijete maximálně z dálky na obrovské pláži, ale spíš, jen když vás někdo platí za jejich hlídání.
Mnohé celebrity mívají chův i pět. To aby nemusely vstávat, přebalovat, kojit a vůbec trápit se vším tím rodičovským balastem. Děti přece stačí použít pro roztomilé fotky na Instagram. Tuhle smutnou realitu znám z první ruky, občas tu děti hlídám. Znají chůvy víc než matku, v pozdějších letech pak navštěvují nejlépe pořádně drahou soukromou školu v zahraničí, popřípadě studují střední, ale bez jakéhokoliv kontaktu s rodiči. Až teď si uvědomuji, jak hrozné to musel mít Dylan v Beverly Hills 90210.
Jsou v Los Angeles nějaké chudé děti? Tak o těch jsem nikdy neslyšela. Jsem v luxusním zajetí West Hollywoodu a Beverly Hills. Když se vyhnete určitým místům na mapě, nevíte, že existuje cokoliv jiného než nadstandard.
Vstanu tedy, emotikony neemotikony, a jdu na casting na reklamu na prázdnotu života. Pak se jdu najíst do luxusního organického supermarketu, kde nic nestojí míň než dvě stě korun, včetně vody. Dám si dvě lžíce těstovin z teplého bufetu a kokosovou vodu ve slevě. Všichni tu vypadají jak bezdomovci. V teplákách nebo pyžamu, ve velkých brýlích a mikinách, jedí si svoje chipsy z mořských řas a kupují si sprej, co má vyrovnávat auru.
Sednu si za trochu umatlaný stůl. Všichni tu koukají do telefonu a při tom se ládují kapustou napíchnutou na plastových vidličkách. Až se najím, odnáším svoje papírové tašky do Uberu, jako bych vypadla z amerického seriálu. V autě hraje jazz a venku prší. Řidiče to stejně jako mě uklidňuje, přestože má po operaci kolena, a tak ho to dnes bolí. „Hlavně neměj děti. Celej život jsem si zkazil tím, že jsem měl moc brzo děti. Moh’ jsem bejt slavnej,“ loučí se se mnou řidič.
Já tedy doufám, že budu mít děti a zároveň budu slavná. S chůvama, miliónama followerů, papparazzi u auta a s homelesáckou kapustou v supermarketu. Hlavně ale v dnešní době sociálních sítí doufám, že taky stihnu život skutečně prožít a nebýt jen chodící reklamou na jeho luxusní prázdnotu.
