Ostrov svobody, nebo rudý teror? Vyšla výborná kniha o nejednoznačné historii moderní Kuby
Kuba a její porevoluční vývoj jsou buď milovány, nebo zatracovány, nic mezi tím. Zatímco socialistické Československo patřilo k nejvýraznějším oporám Castrova režimu, polistopadová zahraniční politika se naopak zařadila mezi jeho nesmiřitelné kritiky. V prvním případě byla Kuba vnímána jako pokrokový spojenec, v druhém jako opovrženíhodná totalita. Až kniha Jak se zbavit Castra (vyd. Rybka Publishers) publicisty a historika Jaroslava Fialy ukazuje, že obraz Kuby je daleko mnohovrstevnatější, než může nabídnout pohled založený na schematickém souboji dobra se zlem.
Autor usiluje o seriózní, na faktech vystavěnou analýzu – kubánská revoluce tak zde není líčena jako akce vedená několika samolibými dobrodruhy, ale především jako odpověď na tíživou sociální situaci na jedné straně a diktátorský režim Fulgencia Batisty na straně druhé. Castrovi partyzáni, kteří nakonec v lednu 1959 navzdory přesile i původním odhadům Kubu ovládli, navíc vycházeli vstříc požadavkům na národní osvobození Kubánců od americké nadvlády.
Fiala přesvědčivě ukazuje, že Kuba stejně jako mnohé jiné země regionu fungovaly do té doby jako nezávislé republiky pouze formálně. V reálu jejich vlády stály a padaly se zájmy USA. Kubánská revoluce nebyla zpočátku ani tak socialistická, jako spíše protibatistovská a protiamerická.
Tento moment velmi dobře vystihly USA, které jakékoliv vychylování z vlastního vlivu bedlivě sledovaly a tvrdě trestaly. Castrův režim měl být předurčen k brzkému pádu. Na použité prostředky se přitom nehledělo – patřily mezi ně atentáty, teroristické akce nevyhýbající se civilním cílům, nejrůznější varianty plánů na násilné svržení Castrovy vlády, ekonomické sankce a podobně. Příklon k Sovětskému svazu a východnímu bloku na počátku 60. let tak kniha nelíčí jako předem zvolenou strategii, ale spíše jako východisko z nouze.
Důležitou roli v kubánském příběhu hrálo také socialistické Československo, které tento karibský ostrov podporovalo dokonce dříve než SSSR. Kuba se stala odbytištěm českého zbrojního arzenálu, technologií i expertního know-how, Praha zase mezistanicí při vývozu Kubánské revoluce směrem do Afriky či latinské Ameriky.
V 60. letech Kuba zároveň představovala naději na uskutečnění svobodného světa nezávislého na velmocenském vlivu; věk i vizáž kubánských revolucionářů dodávaly tamějšímu revolučnímu dění příchuť exotičnosti i nonkonformity. Národní rozměr revoluce byl pro mnohé následováníhodným příkladem při emancipaci na SSSR, kubánské nadšení zase příslibem, že jiný svět je možný. Pokud ovšem beatnický básník Václav Hrabě ještě v polovině 60. let s obdivem vyvolával „vousatého Fidela“, po 21. srpnu 1968 nemohlo být o podobných sympatiích ani slechu. Tehdy totiž Castro podpořil sovětskou invazi do Československa.
