Patrick Ness o smrti pro děti. Jeho Volání netvora vstupuje do českých kin, z knihkupectví rychle mizí
Dvanáctiletému Conorovi umírá maminka na rakovinu a z reálného světa, od šikanujících spolužáků, nesnesitelné babičky, vzdáleného táty a snad až moc chápavých učitelek, utíká do říše snů. Přesněji nočních můr.
To je nástin příběhu Volání netvora, který jeho tvůrce, pětačtyřicetiletý americký prozaik Patrick Ness, tak trochu zdědil. Tuhle knihu totiž původně psala britská spisovatelka Siobhan Dowdová. Jenže ještě než vůbec začala, sama zemřela na rakovinu. „Přečetl jsem vše, co Siobhan napsala před svým onemocněním,“ říká Patrick Ness v rozhovoru pro Reflex (přečtete si ho v tištěném Reflexu nejspíš za dva týdny). „A nebylo toho mnoho, nějakých tisíc slov a e-mail naší společné editorce, který se ovšem týkal spíš formálních, strukturálních záležitostí než tématu a jednotlivých postav. A bylo to prostě příliš silné, než abych nabídku napsat tu knihu odmítl,“ dodává autor románů dobře známých i českým dětem a mládeži, dystopické trilogie Chaos a příběhu maturanta Mikeyho My ostatní tu prostě žijem.
Nyní, šest let po vydání Nessovy knihy, je na světě i film, který právě tento čtvrtek vchází do české distribuce. Podle Nessova scénáře ho natočil Juan Antonio Bayona (jeho excelentní horor Sirotčinec z roku 2007 možná znáte – i tady děti trpí, nebo přesněji trpěly) a kritiky toho ponurého, podmanivými animacemi zpestřeného snímku jsou velmi příznivé. Neměl však Patrick Ness, který svůj román doporučuje už čtenářům od deseti let, obavy popisovat dětem, co malý Conor cítí, když jeho maminka umírá?
„Ony už to přece všechno vědí. Že všichni jednou umřeme. Někteří lidé namítají, že je mé téma pro děti příliš vážné, snad až morbidní. Tak jim radím, ať si schválně někdy přečtou příběhy, co píší samy děti. Třeba když ve škole dostanou zadání slohové práce. Z těch jejich textů často kouká pěkná temnota – všichni umírají, všude zkáza a utrpení. Ale to neznamená, že jsou ty děti nešťastné a v jednom kuse přemýšlejí o smrti. Příběh je prostě tím správným místem, kde lze bezpečně zkoumat a posouvat hranice toho, o čem přemýšlíte – v příběhu si mohou uvědomit, jak to vlastně vypadá, zkusit se do té situace vžít a ujasnit si, co bych asi cítil, kdybych se té věci dostal blízko nebo kdyby mě skutečně postihla.“
Celý rozhovor s Patrickem Nessem vás čeká v některém z dubnových Reflexů, ale na fantasy drama Volání netvora můžete zajít s dětmi do kina už dnes. A potom jim pořídit knihu. Která možná všechno důležité o smrti řekne za vás.
