Životopisec Franze Kafky Reiner Stach o Kafkových ženách i o jeho hypochondrii
Před dvěma lety německý literární vědec Reiner Stach (*1951) v pražském Goethe-Institutu představoval právě publikovaný poslední, třetí díl (chronologicky ovšem první) životopisu Franze Kafky, nyní se do Česka vrátil u příležitosti vydání jeho českého překladu. Šestisetstránkový svazek s názvem Kafka: Rané roky nedávno vyšel v nakladatelství Argo; druhý díl se plánuje na konec roku 2017, třetí pak uvidíme v českém převodu ještě o rok později. Rozhovor s Reinerem Stachem vychází v Reflexu číslo 13 dnes, 30. března, a zde najdete i několik odpovědí, které se na papír nevešly.
Zaujalo mě gusto, s nímž v prvním díle Kafkova životopisu líčíte hypochondrii jeho nejbližšího přítele Maxe Broda, třeba v podobě panické hrůzy z cholery během Kafkovy a Brodovy společné cesty po Itálii roku 1911. Franz Kafka pak byl posedlý nejen nemocemi, ale také zdravou výživou, vegetariánstvím, lázeňskými pobyty… Byla tahle starost o zdraví běžná?
„Žijeme v éře nervozity,“ říkalo se tehdy. Hypochondrů byly všude spousty, bylo běžné detailně probírat na veřejnosti své neduhy. Kafka byl ovšem extrémní případ. Když ho Max Brod seznámil s dnes již světoznámým malířem Alfredem Kubinem, už po dvou minutách hovor těch do té doby vzájemně cizích mužů sklouzl k líčení nemocí!
A teď se musím maličko vrátit k vaší disertaci.
Ajaj, už zase?
No ano, vždyť vaše práce Kafkův erotický mýtus s podtitulem Estetická konstrukce ženství mimo jiné dokládá, že jste ve společnosti Franze Kafky vlastně strávil celý svůj dospělý život. Kafka a ženy, to je obrovské téma. Proč vlastně nevedl a ani nemohl vést normální erotický život?
Tady nešlo o výchovu v rodině, taková prostě byla mentalita doby. Freud v jednom svém textu tuto neurózu přesně popisuje. Muži tehdy dělili ženy na dvě skupiny: Ženy, které uctíváme a které si lze vzít za manželku, a ženy, po kterých toužíme. Obojí najednou nebylo možné. V důsledku toho muži chodili za prostitutkami, a zároveň si vážili svých manželek. Kafka ovšem tuhle dvojakost psychicky nezvládal. Pochopitelně také chodil za lehkými dívkami, ale choval se k nim jako k normálním ženám a tak s nimi též hovořil. Do dvou prostitutek se dokonce zamiloval, chodil s nimi pak do kina, špacíroval s nimi po Staroměstském náměstí, všem na očích, a Brod mu říkal: „Jsi blázen? Přece se nemůžeš nechat vidět s takovými ženami!“ A Kafka namítal: „A proč by ne?“ Nedokázal ženy třídit, čímž se ovšem zcela lišil od běžného chování mužů své doby. Felice Bauerová mu říkala: „Tak si nech poradit od svých přátel, jak se vede manželský život.“ A Kafka jí v dopisech opáčil: „Nenechám. Všechna tato manželství jsou nešťastná.“ Samozřejmě nemohl Felici říci: „Podívej, můj přítel Max Brod přece pořád hodí za děvkami, i když je ženatý.“ Sám chtěl být své ženě věrný, ale tak to tehdy nechodilo.
S Felicí Bauerovou udržoval Franz Kafka vztah pět let, a přesto se skoro nevídali. Vyměnili si na tisíc dopisů, zasnoubili se, pak Kafka zásnuby zrušil a opět obnovil…
Kafka si Felice velmi vážil, ale měl hrůzu z její fyzické blízkosti. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby tato žena měla každý den uléhat do postele po jeho boku, a tahle představa ho děsila. Zato s Milenou by to bylo možné.
S Milenou Jesenskou, vdanou ženou?
Ano. On hledal ženu, s níž by mohl hovořit o všem, žít jako rovný s rovným. Což bylo těžké – výchova dívek tehdy rozhodně nebyla orientovaná na jakoukoli emancipaci.
Ano, mnohokrát, třeba v souvislosti s Kafkovými sestrami, v Raných letech píšete o „redukované, jen bezděčné pozornosti, s jakou se tenkrát na ženskou individualitu pohlíželo všeobecně“.
A pro Kafkovo dílo to bylo zásadní téma: Co pro nás ženy znamenají? Jsou podřadné? Prý reprezentují přírodu a my jako muži údajně reprezentujeme intelekt, ale proč je vlastně potřebujeme? Kafka věděl – podle něj byly ženy oknem do reálného života. Mezi muži a ženami tehdy, alespoň ve vrstvách buržoazních, existoval mimořádný, ohromný odstup. Neměli vůbec společnou řeč, témata k hovoru, téměř ani zájmy – snad jen hudbu, někdy si společně zamuzicírovali a zazpívali, ale to bylo vše. Mladí muži chodili na gymnázium, učili se latinu a řečtinu. A co se učily ženy? Maximálně číst romány. A nemohli spolu na veřejnosti otevřeně hovořit. Mám tři deníky Maxe Broda, který údajně neměl se ženami žádné problémy, vždy měl několikero přítelkyň… Jenže když pak čtete ty deníky – úzkost, úzkost, úzkost.
V kterém okamžiku tvorby jste se rozhodl, že půjde o takto objemnou publikaci, o tři díly a víc než dva tisíce stran?
Začal jsem s prací v roce 1995, dávno poté, co vyšel poslední Kafkův životopis. Žádný se neobjevil po celá desetiletí! Ale v průběhu té doby o Kafkovi neustále vycházely články, o jeho osobnosti i díle se hojně bádalo. Chtěl jsem tyto nové poznatky sesbírat, analyzovat a vytvořit velké panorama, jež se nemohlo vejít do jediného svazku. Nakladatel tedy souhlasil s tím, že postupně vydá tři. (Mimochodem, nakonec vznikne i čtvrtá kniha – Reiner Stach nedávno dokončil kafkovskou kroniku s názvem Kafka den po dni, která vyjde letos na podzim jako součást německého souborného vydání; pozn. red.) Řešil jsem ovšem další věc, totiž zda budu moci s úvodní částí, věnovanou Kafkovu dětství a mládí, posečkat – toto období bylo totiž velmi špatně zdokumentováno. Když ale uděláme tři knihy, říkal jsem si, mám jako autor možnost začít uprostřed. A pro čtenáře to nakonec bylo také dobré, protože v onom druhém svazku (který v češtině vyjde koncem tohoto roku, alespoň podle plánu nakladatelství Argo a překladatele Michaela Půčka; pozn. red.) píšu o těch nejklasičtějších Kafkových dílech, která vznikala právě po jeho třicetinách.
Více o Kafkově vztahu k Mileně Jesenské, Felici Bauerové, Julii Wohryzkové a Doře Diamantové se dozvíte v Reflexu č. 13, který vychází právě dnes.
