Olga Tokarczuková: Jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších polských spisovatelek přijíždí číst do Česka
Ve středu 19. dubna večer předčítá v pražské Maiselově synagoze, o den později zaplní atrium brněnské Knihovny Jiřího Mahena, v pátek 21. dubna bude v Avionu v Českém Těšíně hostem česko-polského diskusního salonu. Olgu Tokarczukovou mají Češi rádi. Za týden, 20. dubna, bude mít v českých kinech premiéru kriminální drama Agnieszky Hollandové a Kasii Adamikové Přes kosti mrtvých, natočené podle jednoho z Tokarczukové nejslavnějších románů, a její v pořadí už devátou do češtiny přeloženou knihu, více než osmisetstránkový historický román Knihy Jakubovy (2014), vydalo před čtvrt rokem Nakladatelství Host.
„Moudrým v upomínku, krajanům k zamyšlení, laikům pro poučení a melancholikům pro pobavení,“ píše se hned na obálce čtenářsky náročných, ale nesporně velkolepých Knih Jakubových. Nedávno pětapadesátiletá vystudovaná psycholožka Olga Tokarczuková se nadechla k velkému historickému románu z poloviny 18. století, který obsáhne podstatnou část střední Evropy, skoro visegrádské čtyřky, dalo by se říci.
Ocitáme se v Podolí, součásti mocného a vlivného Polského království, na území ležícím na dnešní jihozápadní Ukrajině. A hle: tento prostor není jednolitý. Mísí se tu kultury, židé obchodují s muslimy, mluví se různými jazyky a každý se modlí k jinému bohu. Lidé se žení, milují, umírají. Budoucnost si maluje každý jinak, přes všudypřítomný strach a nejistotu…
„Třináctého března roku 1759 se na nebi objevila kometa […]. Kometa připomíná kosu namířenou na lidi, nahé a lesknoucí se ostří je připraveno každou chvíli useknout miliony hlav [...]. Není pochyb, že je to znamení konce světa, předzvěst, že ho každým okamžikem andělé začnou rolovat jako koberec [...]. V těchto dnech už je všem jasné, že tato kometa je díra vyvrtaná do nebes, kterou k nám pomalu proniká boží záře a skrze kterou Bůh sleduje svět.“
Je otázka, nakolik je historický obraz projekcí současného světa, ovšem pečlivá práce Tokarczukové s fakty naznačuje, že jsme obětí stále stejných mýtů a myšlenkových vzorců, které stále stejně nebo podobně určují naše životy. Autorka nikomu z desítek rozmanitých postav nenadržuje, nikoho nepreferuje, neprojevuje city. Není chladná, je přesná a tím dodává dílu naléhavosti. Skládá plastický obraz doby, která je jinak okostýmovaným obrazem všech našich tápání a nejistot. Včetně toho, že se vždy najde mesiáš, který je ochoten zachránit lidstvo za každou cenu. I kdyby to mělo všechny stát život. Anebo kdyby ho to mělo jen dobře živit… „Svět mohl vzniknout jenom proto, že ho Bůh opustil. Nejprve bylo něco a pak to něco zmizelo. To je svět. Celý svět je prázdným místem.“ Prostě se s tím musíme poprat každý sám.
