Hřebejkovo Zahradnictví: Telenovela o dětech a huse, která odmítala pojít
Věty o rozechvělých srdcích a čistých štítech by člověk hledal spíš v telenovele než ve stamiliónové rodinné sáze rozkročené přes dvě desetiletí. Leč zazní skutečně v Hřebejkově Rodinném příteli, prvním dílu trilogie Zahradnictví, jenž právě vstoupil do kin. Předcházela mu sebevědomá pověst prequelu Pelíšků, s těmi jej však nakonec pojí snad jen hrdě prezentované a až příliš všudypřítomné retrorekvizity; jako by hlavním cílem bylo vzkázat: „Hele, co všechno jsme sehnali!“
Dopustit, aby kultovní komedii předcházela unylá historizující telenovela, je průšvih. Dopustit, aby předcházela Pelíškům, je ovšem skoro svatokrádež. O to nepochopitelnější, že se jí dopouštějí její duchovní otcové.
Průšvihem ostatně zavánělo už samo rozhodnutí oživit pelíškovského kverulanta Krause, postavu zbožňovanou málem víc než Jágr. Neduživý výkon Martina Fingera, představitele Krausova alter ega, je však nakonec tím posledním, co lze Hřebejkově novince vytknout — možná i proto, že se v ní vlastně skoro nevyskytuje.
Rodinnému příteli chybí cokoli, co by z něj mohlo dělat nejen důstojného předskokana legendy, ale bohužel i film hodný divákova času. Více než dvouhodinového, mimochodem. Na Hřebejkovu obranu budiž řečeno, že on sám závažněji pochybil v podstatě jen jednou — to když scénář o nenaplněných vášních a osudových překvapeních nehodil parťákovi Jarchovskému na hlavu hned v zárodku.
Naučím tě plavat
Příběh, v němž Anna Geislerová šest let vyká platonické lásce v podání Ondřeje Sokola („Nemohu z vás spustit oči.“), načež se přesně ve chvíli, kdy přejdou do tykání („Naučím tě plavat!“), zjeví pohřbený manžel (ne, neprozrazuji pointu, i dítě v tomto filmu uhádne, co přijde), by byl obhajitelný snad pouze v žánru parodie.
Člověka řečené mrzí už jen proto, že jde o projekt, do něhož Petr Jarchovský promítl kus své rodové historie. Dokonce jej spolu s Hřebejkem neváhá nazývat životním. Cynikovi se chce dodat: „Kéž by aspoň životný.“ Figurkám, jež deklamují rádobyvznešené pravdy, totiž neuvěříte ani ty cákance husí krve utržené v jedné z mála uvolněnějších scén.
Kromě zmíněné husy, jež odmítala pojít, obstojí v Zahradnictví (motiv taktéž nepochopitelně upozaďovaný, mimochodem) už jen děti. Filozofování nad tématy jako oběť nebo hrdinství, nahlížené jejich dojemně naivní optikou („Můj táta je větší hrdina, protože je mrtvý.“), totiž ještě jakýs takýs emocionální dopad má.
Na rozdíl od přehršle prázdných proklamací pronášených postavami dospělými. Anna Geislerová, Gabriela Míčová, Klára Melíšková, Ondřej Sokol či David Novotný a Lenka Krobotová (ti bohužel jen v epizodních rolích), všichni jmenovaní držitelé Českého lva v Zahradnictví marně čekají na jakoukoli větší hereckou příležitost. Nepřijde ani jednou.
Příběh o sestrách tesknících po mužích odvedených gestapem a přežívajících i s dětmi mezi zdmi (příliš) honosné vily má zcela jistě potenciál, to by jej však tvůrci nesměli zredukovat na uvzdychanou romanci o nenaplněných vášních. A tak Sokol, staravý „rodinný přítel“ a obdivovatel jedné ze sester, zatvrzele hraje čestného a čistého, ženy ochotnicky vzdychají a jediného „vzrušení“ se dočkáme, když se ke slovu dostane rozkošně nediplomatická příbuzná v podání Sabiny Remundové. Bohužel jen na pár minut.
Málokterý český režisér dokázal dějiny a člověka v nich popsat s takovým nadhledem a smyslem pro výmluvnou zkratku jako Jan Hřebejk. Vzácnou schopnost postupně přebil pocit, že velké věci nelze vyprávět banálně. Paradoxně právě u banalit skončil — tedy alespoň teď. Snad se do třetího dílu znovu najde.
40 %
Podívejte se na upoutávku k celé trilogii:
