Alena Doláková: Z Hollywoodu se nikdy nevracejte do Prahy! Dycynky do Brna!
Mladá česká herečka žije v Los Angeles a každý týden nám na reflex.cz píše o tom, že to tam není nic moc. Inu, zlatá Morava.
„Nazdar, Američanko. Tak ty jsi řekla v televizi, že ti chybí Praha. Tak to ti štamprlu nedáme,“ vítá mě má rodina v Brně na oslavě čtyřicetin mého strýce.
„Já mám stejně detox,“ odpovídám. „De-co?“ koukají se na mě nevěřícně přiopilí příbuzní u obrovského stolu, zatímco vzdálený bratranec zrovna hlásí: „Neexistujó krásné a škaredé ženské. Existuje jen nedostatek alkoholu!“
„Jak to, že ani nezavoláš? Jsme se mohli ožrat!“ peskují mě po telefonu brněnští kamarádi.
Jó, alkohol, už ani nevím, co to je. V L.A. chodíme s kamarádkami místo do hospody cvičit. Místo na panáka vodky jdeme na panáka ze zázvoru, citrónu a špenátu. Říká se tomu wellness shot. A když už se jde v Los Angeles na opravdový drink, je to velká, finančně nákladná záležitost. Kde jsou ty časy účtů na dluh v divadelní kavárně V Celetné nebo na baru JAMU. Vodka tam stála deset korun a naši profesoři ji s námi pili o odpolední přestávce…
A další věci. Je sice květen, ale je mi strašná zima. Jdu tedy do obchodu a ptám se, jestli prodávají kabáty. Prodavačka mě seřve, že je květen, a s ironickým úšklebkem se mě ptá: „Vy nemáte kabát?“
Nemám, bohužel. Zato mám desatery páskové lodičky, jedny kotníkové boty na podpatku a jedny tenisky na cvičení, pět letních bund a spoustu legín. V L.A. jsou legíny taková uniforma. Legíny na jógu se nosí do kavárny, na pochůzky po úřadech a někdy i do práce. I já se naučila každý den cvičit a být na to kdykoliv připravená tím, že jsem oděna v legínách a sportovní podprsence.
Ale zpět do Česka. Jdu na schůzku s režisérem. Taxík mi neurvale oznámí, že tady mi to zastavení přece bude stačit. Žádné „hodně štěstí“ nebo „mějte se hezky“, jen pach cigaret v autě a rádio Frekvence jedna, které hraje už třicet let totéž. Takže ten pán mi zastavil na druhé straně silnice, než je kavárna! „To by se v L.A. nestalo,“ bručím si povýšenecky do tlusté šály. A bláhově se snažím přejít.
Auta přece chodcům zastaví kdekoliv… Ne, tady ne. Bezvýhradná přednost přece platí jen v naší ulici v Brně — Jundrově, kde jsem patnáct let žila. A ve West Hollywoodu. Auta zastavují deset metrů před křižovatkou, řidiči se usmívají, nikdo jakoby nikam nespěchá.
To já spěchám! Na schůzku. Ale hlavně spěchám za rodinou, do lesa, ale i do milovaných zakouřených pajzlů. Objednávám si točené, kterým jsem dřív tak pohrdala, zajídám to nakládaným hermelínem, praženými solenými arašídy a ještě českými brambůrkami. Doma je doma. Doma je nejlíp na světě.
