Slovenské pondělky Borise Filana: Egoismus vládne školám! Dnešní žáci si nenapovídají
Známe mnoho způsobů tajné komunikace. Ale jeden byl výjimečný, velmi emotivně nasycený – napovídání ve škole. Pamatuji si to jako nadlidskou úlohu. V podmínkách nejvyšší ostražitosti nepřítele tajně dopravit k spolužákovi vzdálenému dobré tři metry vyžadovanou informaci tak hlasitě a zřetelně, aby ji slyšel. A současně tak tiše, aby si toho nevšiml kousek od něho stojící učitel. Takové napovídání si vyžadovalo speciální hlas a dokonalé mistrovství.
Napovídání bylo v naší škole projevem nejvyššího přátelství, vstřícnosti a nezištnosti. Mláďata jsou spontánně egocentrická, sobecká, nemilosrdná. A přece i ve stínu katovy sekery v nás naskočila jiskra vzájemnosti. Nejjednodušší bylo zůstat v anonymitě, ve stínu. Ale z ničeho nic chlapeček anebo děvčátko začali natahovat krk, vyvalovat oči a ze všech sil se pokoušeli zoufalému spolužákovi hodit záchranný kruh. I tak to bylo marné. Neboť i kdyby se k němu dostala celá zpráva, vždy je to jediný kamínek mozaiky, jenom zlomek neznámého papyru.
Vyvolaný plakal celým tělem a žáci v předních lavicích riskovali vlastní život. Učitelčin trest za napovídání býval jednoduchý. „No, Janko, když můžeš napovídat, tak pojď k tabuli a řekni nám to pěkně nahlas.“ A byli jste v řiti. Problém napovídání byl ještě složitější. Když jste náhodou nebyli hluchoněmí, bylo velké umění napovídanou informaci kvalitně přijmout a zpracovat. Vždy bylo výhodnější napovídat než napovídání přijímat. Napovídání bylo jako růstová žláza, u většiny lidí s dospíváním zmizí. Jenom pár žen se tím potom živí – dělají nápovědu v divadle. Ale to už není ono.
Z pohledu našich učitelů bylo napovídání nejvyšší hanebností. A pro mě patří k těm málo pěkným vzpomínkám na školu. Minulý týden jsem měl v rozhlase jako hosta učitelku ze základní školy. Ptal jsem se jí, zda někdy nad napovídáním laskavě nepřimhouří oko. Řekla, že nemá důvod. Z dětí jsou malí sobci, už nejméně deset let si ve třídě nenapovídají. Cože?! Jsou tak vychovaní, že nevidí důvod pomáhat spolužákům. Najednou se mi věci spojily. Kdysi se lidé zdobili, aby se líbili jiným. Dívám se na zástupy zoufale potetovaných mužů, kteří se obdivují v každém výkladě a zrcadle. Destilátem egoismu bude, když se člověk bude moci oženit sám se sebou.
