Česká televize oživila Monstrum. Film o Stalinově pomníku na Letné odstřelil scénář
Příběh sochaře, kterého zabila vlastní socha. Česká televize sáhla po velmi silné látce, obsadila solidní herecký ansámbl a z archivu vyhrabala skvělé dobové záběry stavby, která měla tehdy zastínit celou Evropu. Člověk by si myslel, že je to kombinace, která přeroste televizní formát, pro který je určena, a divák bude kroutit hlavou, jak je možné, že takový film nešel do kin. Výsledek je ale natolik rozpačitý, že divák hlavou skutečně kroutí a na film Monstrum zapomene ve chvíli, kdy se usadí prach z odstřeleného sousoší.
Ústřední dvojice sochaře Otakara Švece a jeho ženy Vlasty rámcuje příběh velké lidské, kulturní i morální tragédie. Na zakázku Stalinova pomníku se sochaři v temných padesátých letech zrovna nehrnou a téměř všechny dílny odevzdají podprůměrné návrhy ve snaze prohrát výběrové řízení. Mezi slepými nakonec zvítězí jednooký Švec a odstartuje tím tak postupnou zkázu sebe i své ženy.
Film Viktora Polesného, režiséra a scénáristy v jedné osobě, vypráví příběh realizace „fronty na maso“ skrze životy a vztahy několika postav. A zde se objevuje první kámen úrazu. Oblíbenou scénáristickou berličkou tu jsou milostné trojúhelníky. V příběhu jich je tolik, že scénář snad musel vznikat přímo na rýsovacím prkně. Pokud se postavy zrovna navzájem nepodvádějí, vyměňují si jalové dialogy a zbytečně doslovně popisují, co se zrovna v padesátých letech odehrává mimo sledovaný děj (např. „že zrovna zabili paní Horákovou“).
Kamera je v rámci televizní tvorby nadprůměrná. Jediným slabým místem jsou trikové záběry na sochu, kdy sebou nepříjemně cuká (což je zřejmě způsobeno použitím dronu). Jinak tu kameraman David Ployhar ždíme z kulis maximum. Škoda jen, že tu krásně zakomponované scény podobné Zločinu v Polné potkávají dialogovou nesmyslnost Bohémy. A Bohéma se ve filmu objevuje ještě jednou, a to přímo v herci hlavní role Janu Novotném. Ten ztvárnění Otakara Švece pojal jako kombinaci svých dvou českých televizních rolí – Emila Vokolka z Bohémy i Edvarda Beneše z Českého století, takže člověk má pocit, že „tohle už někde viděl“. Pro český film znovuobjevená Zuzana Stivínová v roli jeho ženy naopak exceluje.
Co si naopak zaslouží velikou pochvalu, je přítomnost skvělých dobových záběrů i fakt, že štáb natáčel v kulisách skutečné dílny, kde kdysi Stalinova socha vznikala. Nejhezčím momentem je pak sochařský vtip o soše Gottwalda, která má stát před Rudolfinem „zády k náměstí“. Filmoví sochaři tu na tento fakt, že socha nikdy nesmí stát zády k náměstí, notně žehrají a pomrkávají tak na současnou situaci, kdy tam dnes skutečně takto otočená socha stojí. Jen to není Gottwald, ale Dvořák a nehledí směrem k Letné, ale na průčelí Rudolfina.
Film tedy dopadl stejně jako komunistické sousoší. Epochální námět byl nakonec odstřelen podprůměrným scénářem, který se topí v banalitách. Ve výsledku divák udělá lépe, když si místo sledování filmu raději zajede na pražskou Ořechovku, zajde k dodnes používanému ateliéru Bohumila Kafky, zazvoní a na vlastní oči si prohlédne místo, kde vznikaly dvě nejvýznamnější české sochy. Kafkův Žižka pro vítkovský památník a právě Švecův Stalin. Dostane se mu totiž mnohem intenzivnějšího zážitku než při sledování Monstra z produkce České televize.
