Nicholas Winton nebyl jediný. Vychází knížka o záchraně českých uprchlíků v letech 1938–1939
Ušlechtilý čin makléře a humanitárního pracovníka Sira Nicholase Wintona (19. 5. 1909 – 1. 7. 2015), který v roce 1939 zachránil z okupovaného Československa 669 převážně židovských dětí před transportem do německých koncentračních táborů tím, že je převezl do Británie, je dostatečně znám. Obdržel za to také plným právem Řád T. G. Masaryka a Řád bílého lva. Prozřetelnost si ho asi oblíbila, poněvadž se dožil úctyhodných a neuvěřitelných 106 let.
Při vší úctě, již k němu chováme, „Sir Nicholas Winton nebyl sám“, jak zní podtitulek knížky Williama R. Chadwicka Záchrana českých uprchlíků 1938–1939, vydané v překladu Jitky Herynkové nakladatelstvím Mladá fronta.
Britská vláda v čele s nechvalně známým premiérem Nevillem Chamberlainem se k Československu, poslednímu ostrůvku demokracie ve střední Evropě, v zářijových dnech krizového, osmatřicátého roku zachovala víc než hanebně a okázale je hodila přes palubu. Přesto se ve Spojeném království našli stateční a čestní lidé, kteří se s vrcholem zkázonosné politiky appeasementu nehodlali smířit. „Nenechte Československo na holičkách!“ hlásaly transparenty demonstrantů v Londýně na podzim osmatřicátého roku.
V činnosti Britského výboru pro uprchlíky z Československa zazářilo pět osob: kromě všeobecně známého Nicholase Wintona ještě Dorren Warrinerová, Trevor Chadwick, Bill Barazetti a Kanaďanka Beatrice Wellingtonová. Jejich opomíjení nedalo autorovi spát, a tak oprášil archívní materiály, pozorně vyslechl a zaznamenal výpovědi pamětníků a výsledek svého bádání zúročil v malé a poměrně útlé, nicméně velmi zajímavé a přínosné publikaci.
Williama R. Chadwicka váže k danému tématu mnohem víc než jen pouhá badatelská zvídavost. Jde mimo jiné o citové pouto, neboť jeden z výše jmenované pětice vynikajících členů Britského výboru pro uprchlíky z Československa – Trevor Chadwick – byl jeho otec. Jak ovšem autor ironicky poznamenává hned v první větě kapitoly jemu věnované, nejde o střet zájmů, jelikož s otcem se asi třicet let neviděl.
Neopomněl vyprávění zpestřit úsměvnou historkou, kdy při čekání na fathera po mnohaletém odloučení nervózně třel zápalkami v kapse o sebe tak dlouho, až se vznítily právě v okamžiku, kde se jeho rodič objevil, což paradoxně prolomilo ledy. William Chadwick otce Trevora nijak neidealizuje; podotýká například, že měl problémy s alkoholem.
Svěžím stylem napsaná knížka určitě osloví čtenáře zajímající se o osudy „Wintonových dětí“ a skvělých lidí, kteří vlastní činností a nezištnou pomocí trpícím smyli ze své země alespoň část hanby, jež na ní účastí na mnichovské konferenci a obětováním Československa spočinula.
