Režisér Klusák o „náckovi“ Daliborkovi: Kvůli filmu po mně jdou Romové i neonacisté
Jedni mu vyčítají, že dělá hrdinu z nácka, jiní nevěří, že jde o dokument a podezřívají Víta Klusáka, mj. autora někdejší filmové mystifikace Český sen, z další dokumentární habaďury. Tak moc absurdní jsou situace a postavy, jež ve své novince Svět podle Daliborka předkládá.
“Nesmysl, tím bych přece zdiskreditoval vše, co jsem doposud vytvořil,” brání se. “A že jsme dali nácka na plakát? Kdo je jen trochu při smyslech, uvidí, že nepodporujeme žádný amorální hloupý škodlivý proud, “ říká autor snímku soutěžícího na festivalu ve Varech.
Blízký vztah
Dalibora K., lakýrníka se slabostí pro horory a nacistickou ideologii, objevil Klusák na internetu skrze jeho bizarní videa. Zpočátku se prý setkání bránil, filmaři po něm dokonce museli pátrat po moravských hospodách jen s fotografií v ruce. “Byli jsme jako z nějakého trapného krimiseriálu,” vzpomíná s úsměvem režisér.
Za dva roky, jež strávili natáčením, zjistil, že mu na Daliborovi začalo zvláštně záležet. “Jakkoli spolu hrubě nesouhlasíme, lidsky jsme se vlastně sblížili. Tím myslím, že mi nebylo lhostejné, co s ním bude dál,” říká Klusák s tím, že se ho s Mariannou Stránskou, spoluautorkou scénáře, snažili přimět, aby se pokusil opustit škodlivé prostředí lakýrnické dílny nebo aby se osamostatnil a nebydlel s maminkou, “protože se oba navzájem dusili”.
Hlavně (ne)zasahovat
“Nedokážu teď úplně oddělit, jestli naše pohnutky byly čistě filmařské, tj. že jsme tak chtěli obohatit či posunout příběh, anebo jestli jsme to činili s vědomím, že existuje šance, aby udělal první důležitý krok z toho bludiště, v němž vězí,” přemýšlí zpětně Klusák.
Ten pro potřeby samotného dokumentu zvolil takzvanou observační metodu, tedy sledovat a pokud možno nezasahovat. V situacích, kdy vzduchem lítaly “siegheily” a výroky typu “mrtvý uprchlík-dobrý uprchlík”, muselo být ovšem často nad režisérovy síly udržet se a nezasáhnout.
V závěrečné scéně z Osvětimi ostatně navzdory všem předsevzetím vystoupí zpoza kamery, aby učinil přítrž inzultacím vůči pamětnici holocaustu paní Liškové.
“Někteří diváci mi vyčítají, že jsem tak nezachoval stylovou čistotu. Jenže já se musel ozvat. Za ty měsíce už jsem měl Dalibora přečteného a zaslechl jsem v jeho hlase ironii. Kdyby s paní Liškovou jen polemizoval, nechám ho, ale měl jsem pocit, že se jí snaží zesměšnit, a to jsem nemohl připustit,” říká na adresu dámy, jež s konfrontací statečně souhlasila se slovy “zlu se musí čelit”.
Vydařená komedie
Na premiéru ve Varech dorazila jenom ona a dočkala se od publika ovací ve stoje. Dalibor to sice také zvažoval, nakonec se však patrně zalekl. Film on i jeho rodina viděli. “Většinu doby se smáli, dokonce říkali, že je to vydařená komedie, ale že jsme to bohužel pokazili osvětimským finále,” popsal Klusák, jenž prosí publikum, aby ústřední postavu neodsuzovali, ale pokusili se ji pochopit.
“Dalibor je totiž nakonec ten nejmenší strašák. Tím jsou hlavně lidé, kteří mu přitakávají a kteří s ním nepolemizují.”
