Jednou budeš Arab! Měl být i z autora komiksu, ale radši kreslil pro Charlie Hebdo
Riad Sattouf je komiksový kreslíř syrsko-francouzského původu, který se rozhodl napsat pentalogii o svém životě. Tu česky pod názvem Jednou budeš Arab začalo vydávat nakladatelství Baobab. Vzhledem ke svému původu slibuje komiks být zajímavým historickým průvodcem jak po Francii, tak po arabských zemích.
Chtít nakreslit o vlastních vzpomínkách rovnou pentalogii, to vyžaduje velkou odvahu a píli. Sattouf zatím vydal první dva díly, ale díky skutečnosti, že jde o memoáry doposud žijícího autora, nedokončenost celku ničemu nevadí. Autor je známým karikaturistou, který publikoval v letech 2004–2014 mimo jiné v časopise Charlie Hebdo. Arabem se tedy, navzdory přání otce, nikdy nestal. Vyprávění začíná v roce 1980, kdy jsou Sattoufovi dva roky a je zlatovlasým andělem narodivším se ve smíšeném manželství Francouzsky a syrského chlapíka, který studoval v Paříži, aby se v Sýrii vyhnul nástupu na povinnou vojenskou službu.
Anotace nakladatelství představuje Sattoufovu matku jako skeptickou a ironickou, zatímco syrský otec má být idealista. Ve skutečnosti je matka realistická a do značné míry zoufalá, zatímco otec je oportunistický slabošský pokrytec, který naoko horuje za reformaci arabské společnosti, jejíž nastavení mu ve skutečnosti více než vyhovuje. Bohužel právě k němu se vztahuje většina pozornosti první Sattoufovy knihy, která se odehrává nejen ve Francii a Sýrii, ale také v Libyi, kam po desetiletém vysokoškolském studiu zamíří do režimu Muammara Kaddáfího vyučovat otec malého Rijáda.
Sattouf je talentovaný vypravěč, a pokud jsou všechny vzpomínky, které v knize líčí, skutečně jeho, má bezpochyby sloní paměť. Takovou míru detailnosti si u vzpomínek ze dvou let můžeme totiž jen těžko představit. Ale autor zřejmě patří k lidem s fotografickou pamětí – a proto je také zapotřebí pro popsání jeho dobrodružného života celé pentalogie. Tak podrobné vyprávění ovšem skrývá mnohá úskalí. Kniha má poměrně pomalé tempo, a i když jde o historky zábavné, značná část je jen jakýmsi arabským ornamentem, který na celkové vyznění díla nemá pražádný vliv.
Je jasné, že Sattouf se nevyhne srovnání s Davidem B. (Padoucnice) a Marjane Satrapiovou (Persepolis). První z uvedených autorů jej překonává v imaginaci, Persepolis je o poznání sevřenější a funguje nejen jako paměti, ale také jako příběh. Přesto jde o zajímavé čtení, jehož ryzost by snad mohla potvrdit celá řada Čechoslováků, kteří byli do Libye v 80. letech vysíláni za prací. Otřesné životní podmínky vyvažované vysokým platem odborníků a naivita režimu, který však v porovnání s ostatním arabským světem (zejména popisovanou Sýrií) zářil jako maják pokroku.
Obzvláště děsivé jsou pak pasáže ze Sýrie (Zde stojí za zmínku autorovo využívání barev ve vyprávění. Sattou vždy využívá černou a další doplňkovou barvu, čímž určuje zemi, v níž se děj právě odehrává.). V Sýrii zrovna vládne Hafíz al-Asad a venkov, ze kterého Rijádův otec pochází, stále využívá technologie francouzských kolonistů. Kdyby nebylo Francie, popisoval by Sattouf život v ryze středověkém společenství, pro které by označení „rozvojová země“ bylo úsměvným eufemismem. Sattoufova Sýrie se totiž nerozvíjí, naopak sešněrovává nenávistí k Židům a rodovými zvyklostmi. Rijádovi syrští příbuzní jsou hluboce věřící, ještě více pověrčiví a hanebně nevzdělaní lidé, kteří svým naturelem budí děs nejen v hlavním hrdinovi, ale i ve čtenářích.
V kontrastu k arabskému světu zde stojí Francie, kde všechno víceméně funguje, ale Rijádův otec ji vnímá jako společnost mířící k záhubě. Nejsmutnější z celého komiksu je asi fakt, že i někdo tak nesympatický, jako je otec hlavního hrdiny, dokázal již v 80. letech odhadnout poměrně přesně budoucí vývoj. První kniha končí v roce 1984, obsahuje tedy pouhé dva roky Sattoufova života. Nezbývá než doufat, že pokračování to vezme více zostra a autor dá více prostoru svojí matce, které arabská společnost ani v nejmenším nesvědčí.
