Oklamaný: Kartáčovité obočí Colina Farrella versus botoxové rty Nicole Kidmanové
Oklamaný je takový ten film, na který vyrazíte s bandou kámošů přespávajících pod stanem před branami Karlovarského filmového festivalu, hodinu se u něj budete probírat z kocoviny přivoděné noční kalbou, načež se v tom filmu stane něco tak „hustýho, kámo“, že si o tom budete vyprávět ještě ve frontě na lístky zpátky do Loun. Je to film, který vrtkavě rotuje na jediném dějovém bodu obratu, obaleném devadesáti minutami ubíjející celuloidové vaty. Prostě film Sophie Coppolové.
I tentokrát se to celé točí kolem mátožně se potácejícího souboru ženských hrdinek jako v jejím debutu Smrt panen či pozdějším Bling Ringu (opatřeným českým podtitulem „Jako VIPky“, jehož autor by zasloužil ráchat ve vřící písmenkové polívce). I tentokrát se ústřední postavy ocitají v situaci, pro niž nemají absolutně žádné páky a nedokážou s ní pohnout doleva, doprava, protože nerozlišují směry, jako už v jejím Ztraceno v překladu či Odnikud někam. I tentokrát se na plátně do úmoru mlátí prázdná sláma repetetivních, primitivně nahozených pozérských postav (podobně jako v A Very Murray Christmas) které v každém záběru jen krátí metr do chvíle, kdy se děj konečně doplazí do momentu „aha, tak o tomhle to je!“ - aby vzápětí nato skončil.
Jasně, ve Smrti panen a ve Ztraceno v překladu tohle všechno klapalo jak podpatky kankánových tanečnic, jenže režisérka Coppolová se už pár filmů plácá ve fázi, v níž se z volného experimentu s formou stala sveřepá metoda: nebo někomu snad A Very Murray Christmas nepřišlo jako k ukousání nudná likvidace někdejšího kultu Billa Murrayho? Zatímco Ztraceno v překladu byl nářez, který člověka vykoupal v hutné emocionální polívce samoty uprostřed davu, lidského míjení a lásky, Oklamaný je vyprázdněná, samoúčelná a odtažitá hra na jižanskou gotiku.
V samotné látce, vycházející z románu Thomase P. Cullinana, přitom problém asi nebude; vina za to, že se z toho v podobě filmu Oklamaný stala takhle rozvařená břečka, spadá čistě na hlavu aktuálního tvůrčího procesu. Jak to můžu vědět? Inu, viděl jsem filmovou adaptaci stejného románu, kterou v roce 1971 natočil režisér Don Siegel s Clintem Eastwoodem (s nímž ve stejném roce natočil i Dirty Harryho) v hlavní roli. I tenhle film se jmenuje „The Beguiled“ - což může znamenat stejně tak Oklamaný, jako Oklamané, a je chybou českého překladu názvu, že v odklepnuté verzi hází do popelnice základní otázku snímku, totiž: kdo je tady vlastně klamán.
Když si promítnete rychle za sebou Oklamaného od Coppolové a Oklamaného od Siegela, dáte mi možná za pravdu, že Siegel natočil nesrovnatelně lepší film. Předně natočil snímek, ve kterém jsou zcela zřejmé motivace veškerých postav – což je něco, na co můžete u Coppolové zapomenout. Zatímco u Siegela by mohla být ústřední hrdinova protihráčka sudičkou té ježibaby z horroru Misery nechce zemřít a člověku je velmi rychle jasné, v čem spočívá její problém se světem, ve verzi Coppolové její úlohu přebírá plastickou chirurgií (nebo čím) vyhlazená Nicole Kidmanová, jejíž botoxem (nebo čím) našpulené rty znemožňují rozlišovat základní mimiku její tváře.
Stejně tak protagonista původní verze v podání Clinta Eastwooda je od začátku podrazák, který přítomným dámám lže do očí a rozehrává mazanou partii přežití v ryze ženském kolektivu; současný hrdina v podání Colina Farrella je ovšem jen takový uválený gigolo, který mocně kýve svým obočím hustoty kominické štětky na všechny strany – a když se něco podělá, tak se pak diví. Eastwoodův hrdina je charakter, který dokáže pracovat i se situací, z níž přestává být k vidění jakékoliv východisko; naopak Farrellově postavě je aktivní řešení problémů cizí – umí jen hysterčit.
Siegelova verze Oklamaného má od začátku mnohem brutálnější dynamiku postav, a tam, kde hrdinky Coppolové pořád jenom unyle civí jedna na druhou, tam se ve filmu z roku 1971 mlátí mokrým hadrem přes obličej (no fakt; nemluvě o tom, že Eastwood tady natvrdo svádí dvanáctileté děvče). Coppolová kromě toho například vypustila postavu černošské služky, která tady na chvíli nachází s hrdinou určitou shodu a nabízí další téma snímku, kterému se nová verze vyhýbá: totiž instinktivní otrokářství. Siegelova verze má mnohem více třecích ploch, které se stále zahušťují až do velkého finále – kterým film ale nekončí a hrdinové vedou boj i nadále. To ve verzi Coppolové se hodinu děje totální prdlajs, a když dojde ke krizi, je to jako by na člověka spadl na veřejném záchodku kýbl briket: nedává to logiku, trochu to bolí a je to vlastně spíš trochu směšné.
Nicméně Coppolová za to na filmovém festivalu v Cannes vyfasovala cenu za nejlepší režisérku roku, takže na festivalové publikum to asi funguje... stejně jako na festivalové poroty.
Hodnocení: 2 pozvednutá obočí Colina Farrella z 5
Premiéra: 13. 7. 2017 CinemArt
