Dunkerk: Druhá světová válka jako depresivní epizoda v podání tvůrce Temného rytíře
Winston Churchill označoval depresi, kterou trpěl, jako „černého psa“. Bylo to něco, co jej přepadalo z ničeho nic a pak to po něm šlo, ve dne, v noci, aniž by měl šanci tohle „cosi“ vůbec spatřit a konfrontovat.
Churchill se ve filmu Christophera Nolana Dunkerk sice neobjeví – během děje se nachází na opačné straně průlivu, který dělí hrdiny od záchrany, a ve snímku zazní jen pár jeho slov čtených z papíru – ale to, jak popisoval svou depresi, může být jedním z klíčů k tomu, v čem je Dunkerk coby válečný film tak unikátní. Stejně jako Churchill nemohl nikdy chytit za flígr svou depresi, tak ani britští a francouzští (a belgičtí a další) vojáci v Dunkerku nemohou vytřást duši ze svých nepřátel: v celém filmu neuvidíte jediného vojáka z armád německého protivníka – a neuvidí ho ani oni. O svých nepřátelích se dozvídají pouze prostřednictvím hvízdajících kulek a padajících bomb, náletů stíhaček a kulometných salv odkudsi zdaleka (a přece tak zblízka) – zatímco v zástupech přešlapují na pláži a čekají, ze které strany přiletí další dávka. Tohle je válka – a tohle je deprese. Ten štěkající černý pes, co má neustále hlad.
Dunkerk vypráví (ovšem unikátním způsobem, který působí jako zachycení jediného nekončícího momentu) o události z roku 1940, kdy se spojenecké jednotky ocitly v pasti na pláži a v přístavu ve francouzském Dunkerku. Zpátky nemohli (tam byl Hitler), ale nemohli ani dopředu, byť měli Anglii skoro na dohled přes Lamanšský průliv (důvodů bylo víc; mělčina neumožňující přistání velkých lodí a šetření vojenské techniky na bitvu o Anglii patřilo k těm hlavním). Nezbývalo tedy než – kromě doufání v zázrak – přežít. Na zemi, na moři i ve vzduchu.
Režisér Christopher Nolan nenatočil další válečný masakr ve stylu Zachraňte vojína Ryana, kde se válka chová jako extrovertní bohyně zabíjení, rozhazující kolem sebe urvané končetiny v chlístajícím dešti šrapnelů a krve. Oproti mládeži totálně nepřístupnému Ryanovi Stephena Spielberga (rating R) je Dunkerk přístupný (PG-13); ani bez krve ale není o nic méně působivý. Nolan má v rukávu haldu vlastní munice, která díky provázání, převázání a prouzlování rámcově lineárního děje vytváří na mnoha místech nikoliv dojem plynoucího příběhu, ale jediného okamžiku zhutnělého do 106 minut (což dělá z Dunkerku Nolanův nejkratší film od jeho debutu) (přesně tak, dokonce i Memento, ten film o chlapíkovi, který si každé ráno čte stejné tetování na svém břiše v zrcadle, byl delší).
A Dunkerk přitom příběh má. Má jich spousty. Tohle je film, který vykresluje jak absolutní irelevanci jediného člověka ve válečné řezničině, tak jeho nezpochybnitelnou roli coby hlavního hrdiny jedinečného, mnohdy tragického vyprávění. Hrdinové Dunkerku toho moc nenapovídají; úsilí některých z nich ale vede k rozhodnutím, která vám o nich nakonec řeknou mnohem víc, než sáhodlouhé vnitřní monology vojáků v jiném válečném filmu, Tenké červené linii Terrence Malicka. Za neustávajícího, vysokokadenčně nervního hudebního doprovodu Hanse Zimmera máte šanci sledovat, jak se vám před očima formují z válkou zmítaných těl vojáků monumenty do mramoru tesaného hrdinství.
V něčem to připomíná film Šílený Max: Zběsilá cesta George Millera. Ani tentokrát není čas na tradiční expozici, i tentokrát jsou hrdinové vrženi do děje od první minuty filmu, aby se jejich příběh vykoval až přímo v žáru pece neustávající krize (a jasně, že jsem si na Maxe vzpomněl také díky Tomovi Hardymu, který – stejně jako Šílený Max i Bane v Nolanově Temný rytíř povstal – tráví podstatnou část snímku se zčásti zakrytým obličejem). Těžko říct, jestli je to nějaký nový vypravěčský trend, ale pokud Christopher Nolan a George Miller patří k těm nejvýkonnějším tvůrčím filtrům kolektivního nevědomí současnosti, bylo by radno věnovat pozornost tomu, proč jsou dva nejikoničtější snímky dnešních dní celovečerními dekonstrukcemi kritického momentu.
Pár poznámek na závěr:
1) Stejně jako už dřívější Nolanovy filmy, i Dunkerk je ohromující na plátně biografu IMAX.
2) Ano, ve filmu hraje muzikant z One Direction Harry Styles. Ale žádný strach. Je fakt dobrý.
3) (spoiler) Ten voják, kterého vytáhnou ve filmu z moře, nakonec bohužel prý není Jozef Gabčík.
Hodnocení: 5 spitfirů z 5
Premiéra: 20. 7. 2017 Vertical Ent.
