Děs a hrůza v české literatuře: naše krvavé romány a lidové horůrky zmapoval Polák
První komplexní monografie věnovaná české hrůzostrašné literatuře! Na téměř pěti stech stránkách Hrůzy v české literatuře, mapuje polský bohemista Patrycjusz Pajak vývoj tohoto žánru v širším kontextu dějin české literatury 19. a 20. století i jeho balancování na pomezí populární a umělecky náročné tvorby. A právě zmíněné balancování je to, co považuji na této knize (bez ohledu na její šíři a kvalitu informací uvedených do patřičného kontextu) za nejzajímavější, co udržuje napětí a vytváří zajímavé přesahy.
Když jsem hrůzu četl, myslel jsem často na to, že by byla ideálním základem pro výuku (nejen české) literatury třeba na středních školách: dodržuje časovou osu a láká na kousky, které s klidem označíte za brak, ale zároveň upozorňuje na literaturu, která má umělecké parametry. Kdyby mi učitel na gymnáziu přečetl jenom názvy kapitol (namátkou) – Horor aneb čistá hrůza; Oblíbené krváky; Kořeny českého vampirismu; Praha mezi hřbitovem a vesmírem; Kat v práci a doma; Katolická nekromanie; Laskavý nekroman – těšil bych se na každou další hodinu. A kdyby byl pan učitel připraven a nadšen stejně jako Patrycjusz Pajak, četl bych a hltal knihy tak, že by mi brzo každá knihovna byla malá.
Na čtyřech stech padesáti stranách knihy (včetně rejstříku) projdete historii české literatury od prvních překladů zahraničních gotických románů přes prvotní pokusy o romány vlastní, od Krameriovy edice, která vlastně naučila Čechy číst, po Karla Hynka Máchu, který měl k hrůze úplně jiný přístup než Karel Jaromír Erben. Je tu Jakub Arbes, jehož romaneta, ale i život mohou být námětem pro film, je tu Jakub Deml i Josef Váchal… a končí se Milošem Urbanem, takže vlastně dnes. Vyčerpávající dílo o jedné části české literatury, které – napsal Polák.
Zajímavé je i to, že kniha začíná i končí u Švejka. Zatímco se hned na první stránce dočteme, že realita Švejka nepřekvapuje ani z ní není rozčarován, a proto se proti ní otevřeně nebouří […] zdá se, že nemá co skrývat, jako by byl postavou bez stínu, na konci knihy cituje Pajak Sergia Corduase, který Haškovu postavu srovnal se dvěma jinými nelidskými postavami spojovanými s českou literaturou […] s golemem a s robotem vymyšleným Karlem Čapkem. Corduas upozorňuje, že Švejka nelze na rozdíl od golema a robota zastavit, ovládnout ani opravit. Hleďme, nemáme tu supermana, ale superhrdinu jistě.
P. S.: Fantazii se meze nekladou, takže kdyby někdy došlo na druhé vydání, přimlouvám se za alespoň nějaké dobové ilustrace.
