Baby Driver: Dvouhodinový videoklip, ale očekávaná revoluce se nedostavila
Jméno Edgara Wrighta, který si Baby Drivera napsal a zrežíroval, se už x let skloňuje, kdykoli přijde řeč na novátorské a inovativní režiséry. Naklepejte do Googlu, kdo dělá v současnosti nejlepší visual comedy, a Wright se objeví. To, jak originálně, lehce a zároveň propracovaně zacházel třiačtyřicetiletý režisér s obrazem, přenesl teď na práci s hudbou.
Celý Baby Driver v podstatě nese všechny Wrightovy režisérské kvality. Nápadité přechody ze scény do scény, intenzívní střihová akce, matching cuty, práce s kompozicí... ale to, co přibylo, je muzika. Stejně jako všechna ta rychlá auta ve filmu s pedálem u podlahy spalují benzín jako zběsilá, film přesně tímhle tempem jede na hudbě. Je všudypřítomná, hraje pořád... a když nehraje, máte cítit její absenci.
Hlavní hrdina Baby totiž trpí tinitem, takže má nonstop sluchátka s hudbou v uších. A protože drtivou většinu filmu vidíme jeho optikou, máme v uších pecky taky. Když mu jedno sluchátko vytáhnou, hraje hudba jen z jedné strany, když se přeskakuje song, celý vizuál i nálada filmu jsou podivně sekané. Ale nejvíc se tenhle hudební styl natáčení projeví při akčních sekvencích, kterých je film plný. Výstřely sedící do taktu, melodický řev, rytmické údery... ani muzikály nejsou tak závislé na hudbě jako tenhle snímek.
A odtud přesně pocházejí ta stoprocentní hodnocení z Rotten Tomatoes i podivně rozpačitých sedmdesát procent recenzentů. Jakože... vy vidíte, že jde o naprosto dokonalou, trailerově našlápnutou režisérskou práci, ale pokud se vám ta hudba, na níž to celé stojí, nějak extra nelíbí, nemůžete tomu dát pět hvězdiček. Naopak, pokud se vám Baby Driver trefí do hudebního vkusu, roztečete se blahem. Já byl někde na půl, takže u některých songů jsem si s očima na vrch hlavy cákal do textilu, u jiných scén jsem jen obdivoval, jak zmáklý to celý je.
Navíc vás těmi scénami provází grupa skvělých herců... máme tady jako vždy božího Spaceyho, djangovitě šíleného Foxxe a odzbrojujícího Hamma. Ansel Elgort, představitel titulního Babyho, je celý film autenticky zařezaný. Možná by to chtělo výraznější ženskou postavu, protože tu máme jen badass latino psycho killerku a potom tradiční dámu v nesnázích.
Všechny postavy ale fungují a interagují spolu, dialogy jsou skvěle napsané... Scénář je sice prostinký, ale pro celou tu audiovizuální show naprosto dostačující. Překvapuje, kde má, zrychluje, kde má, a taky dojímá tam, kde má.
Podtrženo a sečteno, ta filmová revoluce, na kterou jsem čekal, se nekoná. Ale i bez všech těch wrightovských parádiček by to pořád byl dobrý film. Takhle je to senzační film. A když si uvědomím, kam až byl Wright ochoten s vizuálním experimentováním zajít (Scott Pilgrim proti zbytku světa), jsem zvědav, kam dotáhne svoje zvukové experimenty. A kde se to jednou všechno spojí.
