Připomínka „Zlatého věku“ detektivní literatury: Příběh od J. D. Carra s motivem drakulovským
DetektivkaTen, kdo šeptáamerického, avšak v Británii po více než tři dekády žijícího autora Johna Dicksona Carra bývá řazena k tomu lepšímu, co tento klasik detektivní literatury „Zlatého věku“ napsal. Podíval jsem se ani ne třistatránkové knize z roku 1946, ovšem česky poprvé vydané až nedávno nakladatelstvím Volvox Globator, na zoubek z hlediska hodnověrnosti příběhu, jejž tentokrát řeší jeden z autorových oblíbených detektivů, doktor Gideon Fell.
Našel jsem tam tolik renonců, že i strašlivý mord ustoupil do pozadí (doslova, někoho tam bodli dýčkou v rukojeti paraplete do zad). Hlavní podezřelá je po dvě třetiny vyprávění považována za upírku, a když toto podezření padne, dalších deset stran se jeden z detektivů snaží vysvětlit ostatním, že se jedná o nymfomanku se slabým srdcem (což jí nebrání v tom, aby plavala, běhala do schodů, potápěla se na říční dno a i jinak ověřovala svoji kondici).
Když uvážíme, že po vraždě byla šest let vyšetřována francouzskou policií, o fous unikla gilotině, potloukala se na ulici, a to všechno ještě během druhé světové války, začíná být krajně podezřelá – ovšem jako špionka se zvláštním určením nebo zahraniční členka hnutí odporu. Zvláště když nymfomanicky o chlapa celou dobu svým slabým srdcem ani nezavadila.
Nerad bych prozradil více ze zápletky, natož rozuzlil děj. Kupříkladu pasáž o vampirismu čtená v noci při blikotavém světle baterky zaručeně zježí vlasy a chlupy na zádech až tam, kde už nosí jiné jméno, zato popisy prostředí jsou větší měrou fádní. Jediným ozvláštněním je fakt, že autor situoval příběh do měsíců po konci války, takže několik detailů ze soumraku britského impéria pro fajnšmekry historie se najde i zde.
Jinak J. D. Carr, u nás opomíjený klasik žánru zvaného „záhada zamčeného pokoje“, volí opravdu těžký kalibr, když jednu z postav podezírá z příslušnosti k „těm, co nám pijí krev“. Představivost váhá, zda zařadit zpátečku, když do exaktního světa příběhu detektivky vstoupí výsostně romantické, iracionální téma drakulovské, aby s úplňkem za oknem rozprostřelo v naší mysli závoj děsu a bezmoci před krvežíznivými monstry z hrobů.
Jako purista, vyznavač žánrové jednoty, se domnívám, že pohádkové bytosti nemají co v detektivkách pohledávat, ač jsou tyto vlastně pohádkami pro dospělé, otrlé jedince. Jisté je, že tuto detektivku v době jejího vydání a následné popularity cenili kritici pro to, že se věnovala sexuálnímu tématu, totiž zmíněné nymfomanii, a nerezignovala na psychologické vykreslení postav jako většina tehdejších knih spadajících do téhož žánru.
