Komiks terapeutický: Ten, co přežil Bataclan
Komiks bývá obvykle dílo určené pro zábavu. Existují však také komiksy, které jsou nějakým druhem terapie. Mezi ně patří nevelký svazek Můj Bataclan, který nedávno vydalo nakladatelství Argo.
Jméno toho klubu znali dlouho jen Pařížané. Poté, co do koncertního sálu v listopadu 2015 vnikli tři teroristé a postříleli zde 89 lidí, znal Bataclan celý svět. Jedním z těch, kteří útok přežili, byl francouzský grafik, který nyní pod pseudonymem Fred Dewilde vypsal své zážitky v knize, jež kombinuje žánr komiksu a zapsaných vzpomínek.
Komiks má vlastně jen pár stran. Zachycuje klíčovou hodinu, kdy se autor krčil na zemi v tratolišti cizí krve, ukrytý mezi mrtvolami, držel se za ruku s neznámou dívkou a oba si přáli nezemřít. Kresba působí jako narychlo naskicovaná, jak vznikají kresby ze soudní síně. Výtvarník vlastně také vynáší soud: „Takoví jako oni pochodují pod různými prapory a ohánějí se různými idejemi, ale jsou to pořád ti samí – náckové, fanatičtí kazatelé, kolonisté, černí, bílí, na tom nezáleží, stejný dusot holínek, stejné pohrdání člověkem a stejná krvelačnost.“
Přístup k násilí tedy ukázkově vyvážený. Nejde o to, z jaké strany přichází. Násilí se autorovi jeví jako konstanta, která proniká lidskou společností na všechny strany. Ani sami útočníci nejsou v kresbě nijak identifikovaní – místo obličejů mají pouhé lebky smrti.
Dewilde ani nemohl nakreslit všechno. V textu uvádí, že lidská těla rozstřílená na kusy mu zábrany znemožnily nakreslit. Navíc se mu finální pohled na zakrvácené dějiště hrůzy rychle vytěsnil ze vzpomínek. Zůstalo jen prázdno.
Autor uvádí, že skutečný strach přišel až potom. To je důležité a v tom je i síla tohoto díla. Nestačí jen přežít smrt. Důležité je se pak umět vyrovnat s tím, co se stalo. Dewilde popisuje návštěvy psychologa, radí dokonce, jak s ním jako s přeživším o tomto zážitku mluvit. Pro něj je důležité být vyslechut. Proto vznikla tato kniha, která není rozhodně veselým obrázkovým čtením.
