Spisovatel Petr Šabach z hospody o pivu a psaní: "Nazdar, kluci!"
O víkendu zemřel Petr Šabach (23. 8. 1951 – 16. 9. 2017), autor novel a povídek Šakalí léta, Hovno hoří, Babičky, Opilé banány, Občanský průkaz nebo knížky Máslem dolů. S Reflexem se muž, podle jehož děl byly natočeny Pelíšky i Pupendo, scházel k rozhovorům pravidelně a často. Jedno z nejdelších interview (a taky nejnovějších – pořízeno bylo před třemi lety) ale nejspíš neznáte; vydali jsme je pouze v letním speciálu Reflexu České pivo 2014 a nyní je zde v plném znění publikujeme. Rozhovor se známým pábitelem, jehož historky jako by byly čepované přímo z pípy, probíhal přesně tak, jak hospodské disputace obvykle plynou – byl plný odboček, anekdot a nedořečených point.
Jaký vztah máte k bubenečské hospodě Na Slamníku, kterou jste pro rozhovor vybral?
Hostinec na Slamníku je jednou z mála starých pražských hospod, které si udržely svůj původní charakter. Pamatuju se, jak jsem sem jednou bráchovi přinesl klíče, to mi bylo nějakých čtrnáct a půl, a zůstal jsem na prahu civět úplně fascinovanej. Vzadu byl krb, ve kterém hořela polena, trempové tu hráli na kytary, neuvěřitelná atmosféra. V mládí jsem sem chodíval, byla tu zábava. Odjakživa tu hodně sedávali malíři a sochaři z blízké Akademie výtvarných umění, kde jsem pak krátce pracoval. Občas si tu taky dali do držky a sochaři vyhrávali, poněvadž mají větší sílu. Na Slamníku je jeden z mála sálů tady v okolí, kde se dá provozovat muzika, a místní koncerty jsou vyhlášené.
Dnes podle programu hrají Vagyny Dy Praga. Půjdete?
Ne, dám přednost hlídání vnuček. Vagyny Dy Praga – na co ty lidi dneska nepřijdou! Koukám, že je zvučí bubeník Jirka Horálek, se kterým jsou oba mí synové kamarádi a taky spoluhráči v legendární formaci OOZ (spisovatelův starší syn Jan, který žije a pracuje v Massachusetts, je držitelem mnoha oborových cen včetně prestižní Red Dot Award a autorem obálek většiny knih svého otce, mladší Petr má grafické studio na pražské Kampě; pozn. K. K.). OOZ tady Na Slamníku hrajou víceméně každej měsíc už leta. Ten název je zkratka, vymyslel ji počátkem devadesátých let Ivan Hlas. Hlas a Horálek jednou jeli na čundr, přesněji seděli v Braníku v hospodě a nechávali si odjíždět jeden vlak za druhým. Přišel k nim nějakej tremp, kterej viděl Ivanovu kytaru, a ptá se: „Za jakou osadu jezdíte, kluci?“ A Ivan Hlas ve chvíli osvícení pravil: „Za osadu ovčích zmrdů.“ Zasmáli se tomu, jenže ono se to chytlo. Zvídavým dejvickým dětem se na dotaz, co je to za zkratku, pochopitelně říká, že Osada ochránců zvířat.
Vraťme se zpátky Na Slamník.
Jasně. Jeden čas si to tu nebezpečně zblízka prohlíželi Rusové, kteří tady kolem v Dejvicích, v Bubenči a na Hanspaulce hojně žijou. To jsem se trošku chvěl, když jsem tu poslouchal vožralýho Rusa, kterej vyřvával: „Tady bude nataženej rudej koberec! A tamhle budou stát samovary!“ Ale naštěstí to nedopadlo a vypadá to tu pořád přesně tak, jako když jsem sem vlezl s bráchovejma klíčema před půl stoletím.
Wikipedie o vás tvrdí, že jste členem jednoho z neformálních hospodských společenství, Zlaté Prahy.
To je těžký – společnost Zlatá Praha, ta nevydává členský legitimace. Já je všechny znám a jejich akcí jsem se účastnil, ale nikdy jsem nebyl přímo členem. Chodil jsem s touhle partou koncem šedesátých a celá sedmdesátá léta do stejné hospody, do Nerudovky k Bonapartovi, kde měla Zlatá Praha stůl. Proboha, kdo tu Wikipedii vlastně píše?
Tradice stolních společností u nás sahá do devatenáctého století, Zlatá Praha ale spolu s dalšími vznikla až v šedesátých letech století minulého, částečně i jako touha vyvázat se na chvíli z režimního útisku a užít si aspoň to pivo svobodně. V malostranských hospodách se tehdy zrodila známá Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, mezi jejíž členy patřili výtvarníci, teoretici umění a obecně intelektuálové – třeba Karel Nepraš, Ivan Martin Jirous, Eugen Brikcius nebo Vladimír Borecký. Historky se tradují i o přístolní společnosti okolo Bohumila Hrabala, která se scházela U Zlatého tygra…
Zlatou Prahu zakládali třeba Jarda Kohák, táta režiséra a herce Jakuba Koháka, a Pavel Petýrek, první a jedinej českej držitel titulu Mistr sympatie. A neměli bychom zapomínat i na jiné, třeba spolek Pohodlí, kde se dodnes scházejí fantastický lidi. Patří tam i Jindra Kostková, teta Péti Jarchovskýho, která nás dva vlastně dala dohromady. Do té hospodské univerzity Bohumila Hrabala jsem nepatřil, ale několikrát jsem měl tu čest, že jsem seděl U Hoffmanů, U Tygra a nakonec v takzvaný Brčálce někde úplně na kraji, s rohem stolu vraženým do břicha, a nábožně mu naslouchal. S Hrabalem byl ten problém, že ne vždy měl dobrou náladu na vypravování a taky byl neustále obklopenej tolika lidmi, že už jen slyšet jeho hlas bylo složitý. A každej v jeho okolí se snažil perlit tak, až to otravovalo – každej se předváděl, každej mu chtěl naservírovat takovou příhodu, aby si ji pak mohl přečíst v jeho knize.
Kdy jste začal chodit na pivo?
Děsně brzo. Už jako malé dítě jsem pomáhal roznášet pivo v hospodě, kde dřív bydlela moje babička, a hostinskej mi říkal: „Tak se taky napij, bohatýre!“ Opilci mi připadali okouzlující. Všichni se na mě usmívali a hladili mě po hlavičce. Kde k tomuhle jinak přijdete? Později, jako studenti, jsme si vybírali hospody přesně tak, jak to asi dělají i dnešní kluci – podle toho, kde vám nalejou. A taky jsme měli radši ty zahradní, abychom nesmrděli, poněvadž maminky se nám doma hned vrhaly ke svetrům a očuchávaly je jako policejní psi. V Dejvicích to byla Kotlářka, Slamník, U Svatýho a Houtyš (což je akronym vzniklý z oficiálního názvu Hostinec U Tyšerů, kde se scházeli lidé kolem kapel jako Žlutý pes, Yo Yo Band, Krausberry aj.; pozn. K. K.), kam chodili hlavně Hanspaulští a kde čepovali problematický pivo.
Co točí tady Na Slamníku?
Netuším. Desítku Staropramen? No, je dobrý, studený... Mimochodem, ty hospody z mýho mládí měly některý poměrně dlouho otevřeno, na to, že panovaly normalizační časy. Třeba U Svatýho jeli denně do půlnoci. Pan Svatý byl bezvadnej. Měl tenkrát rádio po drátě, pamatujete to? Hrálo jedinou stanici, bylo na úřadech a ve školách a některý chudáci ho měli i doma. Pouštěli v něm většinou seriály typu Jak se máte, Vondrovi? proložený dechovkou. Pan Svatý si vždycky o půlnoci vzal židličku, on byl takovej mrňavej, dal rádio na plný pecky, poněvadž se o půlnoci hrála hymna, a až do jejího konce stál v pozoru. Když dohrála, zvolal: „Jménem Restaurací a jídelen jděte do prdele!“ a zavřel.
Co se s těmi hospodami stalo?
Svatý je jako Slamník, furt stejnej. Houtyš zavřela. A Kotlářka? To by byl, panečku, námět na časosběrnej dokument! Nejdřív to měli Rusové, pak je odtamtud vyhnali Čečenci, ale možná to bylo naopak, potom se to jmenovalo U Cedru, protože to získali Libanonci, rozumíte – U Cedru, když je celá zahrádka krytá velikánskejma kaštanama a nejbližší cedr je možná v botanický zahradě v Tróji –, a teď se to jmenuje Cesta časem, což je podle mě sice nechtěnej, ale dost dobrej a hodně hořkej fór. To vám teda povím, to je cestička od tý echtovní dejvický putyky až sem… A hospody v Nerudovce, kdysi tak oblíbené – copak tam dneska může normální člověk vkročit?
A dát si pivo za padesát korun? Může – dobrých hospod je čím dál míň.
Klasický český putyce zvoní hrana, jelikož na to všelijaký ty pivní dědci nemaj a dávaj přednost levnejm pivům z obchoďáků. Je mi to líto, protože hospody patří k české krajině a koneckonců jsou i přirozeným cílem každé cesty – vzpomeňte si na ty ladovské obrázky ze šenku, na poutníkovy unavené nohy, na studené pivo před sebou. To je Nezval! Rimbaud! „A držím džbánek piva se žlábky...“ Tohle si mám recitovat někde v Potrefený huse?
Pijí pivo vaši synové?
No dovolte? Samozřejmě! Jsou to slušně vychovaní hoši. Ale abychom si rozuměli, já jsem odjakživa chodil do hospody spíš kvůli lidem než kvůli pivu.
A pak ty lidi obtisknete do knížek.
Jo, občas si řeknu, tohle holt nevymyslíš, a nechám se příhodou inspirovat, ale většinou ty příběhy kamarádů musím domyslet a vypointovat. Převypravovat historky z hospody je stejně nebezpečný, jako kdybyste chtěli někoho rozesmát vtipem, co jste četli na internetu. Největší potupa mýho mládí byla, když někdo řekl na veřejnosti vtip a další suše poznamenal: „Ty vole, dyť tohle psali v Dikobrazu!“ To byl rozsudek smrti, takže si na to sám dávám bacha.
Emil Hakl mi říkal, že se svých přátel z hospody pokaždé ptá, jestli může nějakou jejich historku v knize použít.
Já se samozřejmě ptám taky, měním jména a tak dále. Ale nechodím do hospody se síťkou na motýly lapat příběhy, spíš mě baví domejšlet, když tam někdo zasadí zajímavý semínko budoucí anekdoty. Na tohle ovšem musíte mít geny. A já je mám. Po jedný svý babičce, ta se pořád ptala lidí na ulici, kam jdou. I cizích.
Dostal jste se někdy kvůli pití do průšvihu?
Jestli myslíte co nejblíž k deliriu, tak to snad jen jednou. Koupili jsme se si s kamarádem Jirkou Seydlerem láhev rumu, nalili do hrnečků a vypili to na ex. Třináct nám tenkrát bylo. Průšvihů, které nějak souvisely s mým pitím, bylo a je nepřeberné množství. Jednou jsem třeba dostal za úkol vzít tady v Praze na večeři matku své americké snachy, povoláním psycholožku. Byl jsem varován, že je trochu nedůtklivá, pokud jde o pití, tak jsem se absolutně ukáznil a k večeři vypil pouhá dvě piva. A když jsme platili, podala mi s úsměvem přihlášku k Anonymním alkoholikům. A to jsme se viděli poprvé v životě! Byl jsem z toho značně rozhozenej a volal synovi do Ameriky: „Ty blázne, já něco totálně podělal!“ A on na to: „To je dobrý, na to se vybodni, já už tady těch přihlášek dostal...“
Jiný kraj, jiný mrav.
To jo, ale chlastá se všude a fest. Víte, jak se pije třeba v Belgii? Celá Belgie se v sobotu někdy kolem půlnoci, rozumíte, až kolem půlnoci!, sebere a jde na mejdan. Kalej jak jurodiví a celou neděli proležej v bezvědomí. Aspoň v Bruselu to mladý jinak nedělaj. V Anglii je to totéž, běhá se z hospody do hospody, za mladýma tam jezdí po nocích policajti se stříkačkama, a když vás chytnou, musíte si po sobě uklidit všechno, co jste v sobě neudrželi. Tihle Angláni chlastají do bezvědomí, zatímco my Češi jen tak pocucáváme. Já nade všechno miluju anglický, a hlavně irský hospody. Když jsem přijel do Irska, nemohl jsem se z nich vymotat. Všude hraje buďto živá muzika, což je nejlepší, nebo si starý chlapi pouštěj třebas Cream na plný pecky, lidi si říkají výborný fóry, špičkujou se, pořádají soutěže a kvízy a nakonec se jeden z nich svlíkne donaha a začne obíhat lokál, což jsem zažil v Londýně U Lišky a hroznu. Říkal jsem tenkrát barmanovi, že tohle jsem ještě neviděl, a on mi odpověděl, že on taky ne.
Proč u nás do hospody až na výjimky nechodí ženy?
Asi z nějakých kulturně bůhvíjakých důvodů. V Irsku přijde ženská do hospody, složí si k židli tašky a povinností chlapa, co k ní sedí nejblíž, je přinýst jí to, co chce, jak jsem zažil na vlastní kůži. Takhle si to tam zařídili. U nás když vleze ženská do hospody, tak je hned trochu podezřelá. To v tom Irsku se nikdo ničemu nediví. Šla kolem, dá si panáka nebo dva a pak si pude zase po svým. U nás mají feministky ještě co napravovat.
A přitom kolik Čechů poznalo svoje manželky v hospodě.
Vždyť já taky, kde jinde jsem ji měl poznat? V kině? Potkal jsem ji u toho Svatýho, co pouštěl o půlnoci hymnu. V podobných zařízeních, jako je hospoda, si podle mě našla svou lásku víc než polovina z nás. To asi souvisí s těma zábranama a s tím, jak se po pár deci rozpouštěj v zamilovanejch pohledech.
Jak pivo ovlivňuje tvorbu?
Osobně neznám nikoho, kdo píše, aby aspoň trošku nepopíjel, ale to samozřejmě nic nedokazuje ani neznamená. Mezi umělcema se vždycky pilo víc než mezi... Ježišmarjá, mě momentálně nenapadá ani jeden obor! Astrofyzici? Co já vím...
Píšete pod vlivem jako třeba Jaroslav Hašek, jak ve svém posledním románu Medvědí tanec připomíná Irena Dousková?
Pod vlivem, čili under the influence, jak s oblibou říkával v Dejvicích Vašek Hejma, je dobrý nedělat nic a prostě jen tak bejt. Přísahám, že nechápu, jak to Hašek dělal – možná disponoval vlastností, který se myslím říká neprochlastatelný substrát. Anebo se spíš domníval, že jí disponuje, jelikož na některých jeho povídkách je vidět, že takovou silou neoplývá ani génius. Eufemisticky řečeno, některý Haškovy povídky jsou cejtit lihem, k jejich škodě. Naštěstí jich není mnoho a naštěstí nic z řečeného neplatí o Švejkovi. Já nepiju nic jinýho než kafe a různý čaje, když něco smolím. V kocovině si udělejte maximálně nějakou tu poznámku, kterou s největší pravděpodobností druhej den sežvejkáte a spolknete a třetí den pečlivě spláchnete, abyste měli stoprocentní jistotu, že se nikomu nedostane do rukou.
Míváte kocoviny?
Spíš takový ty psychický – panebože, co jsem to zas komu nasliboval, navyprávěl, proč já vlastně tak lžu a podobně. Tyhle depky mě před nadměrným pitím odmlada chrání. Spíš se pak ráno sháním po pivu než po nějakých prášcích, protože mě hlava ani žaludek nezlobí, mě dostává psychika. Dvě tři piva za dopoledne a je mi zase fajn.
Kdy se dočkáme vaší novinky? Od vydání novely Máslem dolů uplynuly dva roky…
Já to mám se psaním stejně jako se čtením: za půl roku třeba nepřečtu jedinou knížku a nenapíšu ani řádek. A v následujícím období čtu knihu denně a denně píšu. Aby se mi chtělo do psaní, musí to být daleko silnější než všechno ostatní. Ale pořád mi něco šrotuje v hlavě, přemýšlím, které téma by bylo zajímavé, a aby mi nezlenivělo zápěstí, občas si sednu, vymyslím si nějakou situaci nebo popis, protože ten je na takový to „domácí psaní“ ve smyslu „domácího žvýkání“ naprosto ideální, a zkouším to. Člověk nikdy neví, odkud co přiletí a jestli se to zdrží.
Co píšete teď?
Novelu o chlapovi, kterej si vyřizuje důchod. A víte proč? Protože si vyřizuju důchod. Nejlíp se totiž píše o věcech, který dobře znáte. Proto tak často píšu z hospody.
Tak jako lidi ve fotbale fandí Slavii a v hokeji Kometě, fandí se i značkám piva. Které vy?
Já mám asi nejradši Gambrinus – kdykoli si domů chci koupit plechovku piva, vezmu si tohle. No vidíte, europivo a ještě v plechu, žádná produkce malých pivovarů.
A jste někde štamgast?
V Lysolajích U Valentů, kde trávím léto na chatě, pak v dejvický kavárně Kabinet a U Parlamentu, kde jsem teď štamgast spíš už jen takovej dálkovej a kde je výborná plzeň a spousta mých kamarádů, který tímto zdravím. Nazdar, kluci!
