Milénium popáté. Co zbylo z Larssonova Blomkvista a Salanderové?
„Já nevím. Člověk, který trpí zároveň hyperakuzí a ambidextrií? Na mě už je toho trochu moc,“ říká redaktorovi investigativního časopisu Milénium Mikaelu Blomkvistovi jeho krásná milenka Malin na straně 206. A podobně zahlcený a zmatený si občas připadne i čtenář Muže, který hledal svůj stín, pátého dílu proslulé románové série švédského prozaika Stiega Larssona, který nešťastně zahynul v předvečer své celosvětové slávy.
I tenhle více než čtyřsetstránkový román, před dvěma týdny česky vydaný nakladatelstvím Host, napsal Larssonův krajan David Lagercrantz, stejně jako předloňský, čtvrtý díl franšízy. Ano, skutečně už se ocitáme v hájemství Harryho Pottera a Anakina Skywalkera, nebo přesněji Jamese Bonda a Hercula Poirota – autor umře, leč postava žije dál díky někomu, kdo ji jaksi vyhrál v tendru vypsaném dědici práv.
Hlavní hrdinku Lisbeth, která v předchozím dílu zachránila život malého kluka, zavřeli do neblaze proslulé ženské věznice Flodberga, pod jednu střechu se sadistickými vražedkyněmi typu Benity (která se ducemu podobá nejen pseudonymem). Před tou Lisbeth zachrání krásnou Bangladéšanku Fáriu, ovšem osud svého někdejšího poručníka Holgera Palmgrena zvrátit nedokáže. Ten v Lisbethině staré dokumentaci narazil na podezřelé informace, jež by možná vysvětlily skutečný původ mladého finančníka Lea Mannheimera i otazníky v Lisbetině dětství…
Tak zaprvé, je to místy zdlouhavé a přitažené za vlasy. Mrňavá vyhublá Lisbeth během pár vteřin fyzicky zlikviduje obrovskou rváčku Benitu, při brutální nakládačce od kriminálníka Bašíra nepozorovaně točí video a ve vězení se věnuje „kvantověmechanickým výpočtům“? Všechny postavy jsou až příliš nesmírně nadané nebo až moc smrtelně nebezpečné… Larssonovy dialogy bývaly místy toporné, ale když Lagercrantzův muslimský násilník a vrah nadává Lisbeth do „zakrslých kurviček“ a vystresovaný Blomkvist přímo od umírajícího známého volá na tísňovou linku, že „pacient upadl do hluboké respirační deprese“, upadá do deprese spíš čtenář. Téma neetického výzkumu dětí a vlivu dědičnosti a prostředí na osobnost je ovšem zajímavé a dobře zpracované – i kvůli němu román rádi dočtete. Davidu Lagercrantzovi se podařilo dobře navázat na Larssonův kánon, a ačkoli hodlá napsat už jen jednu knihu z tohoto superhrdinského univerza, dokážu si představit, že by jich nakonec mohlo být i deset, jak zamýšlel samotný novinář a spisovatel Larsson. Z Lisbeth se sice stává taková Wonder Woman, spíše všemocný mýtus než žena z masa a kostí, ale v jejím příběhu všechno pěkně navazuje a čtenáře baví skládat si s každou otočenou stránkou mozaiku osudů všech hrdinů od Blomkvista po jeho nadřízenou, jen párkrát stránkami prošuměvší Eriku Bergerovou.
(Recenze vyšla v tištěném Reflexu 21. září 2017.)
