Hudba složená z atomů. Na desce Michala Kořána kvílí, upí a nakonec i zpívá výtvarník Petr Nikl
Michal Kořán se pohybuje v oblasti elektronické ambientní hudby nebo zjednodušeně ambientu již řadu let. Letošní rok je pro něj přesto výjimečný. Vydal hned dvě alba. Nejprve s projektem Kora et le Mechanix desku nazvanou Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých a nedávno také své již šesté sólové album Čtyři barvy.
Co je ambientní hudba?
Ambient v jeho původním významu, tedy jako hudební žánr, definoval v polovině sedmdesátých let britský hudebník Brian Eno. Sám pro sebe tak označil „vůkolní“ hudbu. Hudbu, jež má vytvářet jakousi kulisu. Na svůj princip přišel Eno náhodou, když byl po autonehodě upoután na lůžko a poslouchal muziku z gramofonu. Jenže ten hrál velmi potichu, takže místy nebyly skladby slyšet. Tehdy si uvědomil, že existuje ještě jiný způsob poslouchání hudby. Později tento princip použil při vytváření svých zvukových krajin.
To vás inspirovalo...
Dá se říci, že ano. Poslouchal jsem hodně druhů hudby. Vždycky se mi líbily různé zvukové efekty, které do svých skladeb přimíchávaly třeba Kraftwerk, Kate Bush nebo Yes. Jenže Eno tohle pojal jako zvláštní a ojedinělou disciplínu. Taková hudba je tajemná, dává prostor pro fantazii. Já osobně ji spíš definuju jako zvukové dobrodružství. Nejde o sloky a refrény, ale o tajemství, náladu a emoce.
Proto byly vaše desky v minulosti spojené s různými divadelními nebo výstavními projekty?
V podstatě ano. Neplánoval jsem sólovou desku. Spíš se soustředím na činnost naší kapely Kora et le Mechanix. Ale po delší době mě zase oslovil výtvarník Miloš Karásek a chtěl hudební kulisu ke své výstavě Pozdní světlo. Jelikož se s Milošem známe velmi dlouho a máme za sebou řadu společných projektů, věděl jsem, že budu mít pro svou hudbou absolutně volnou ruku. Tak vznikl základ pozdější desky Čtyři barvy. K původní nahrávce připravené k výstavě jsem ještě přizval další hudebníky a společně jsme ji dotvořili. Teď mluvím o maďarské houslistce Ágnes Kutas žijící v Praze a baskytaristovi Josefu Jindrákovi.
Jak přesně takové skladby vznikají?
To je dost těžké popsat. Neskládám hudbu na papír do not. Vlastně ji vůbec neskládám. Improvizuji, hledám neobvyklé zvuky. Celé moje hudební studio je jeden hudební nástroj. Vrstvím na sebe zvuky, tóny piana, vazby, alikvóty kytar, efektuji syntezátory... Skládám střípek ke střípku. Jako by ta hudba byla složená z atomů, které se nacházejí v mém okolí.
Na vaší sólové desce vystupuje výtvarník Petr Nikl. Jak k téhle spolupráci došlo?
S Petrem Niklem se známe od počátku devadesátých let. Občas hrajeme se Zapomenutým orchestrem země snivců na jeho výstavách. Ale na desku jsem ho vlastně neplánoval. Takže to zase vzniklo náhodou. Album je inspirované základními malířskými barvami, které použil Miloš Karásek na své výstavě: Žlutou, červenou, zelenou a modrou. Ke každé barvě jsem vytvořil jednu kompozici a hledal jsem pro ně názvy. Nakonec se nechal inspirovat názvy malířských barev, proto se skladby jmenují podle nich. Odstínu červené se třeba říká Kraplak tmavý, zelené Kadmio chrom, modré Coelin Brilant. Když jsem hledal vhodný název pro žlutou, našel jsem Nikl žlutý a hned jsem si vzpomněl na Petra. Volám mu, že je to báječný název a jestli si nechce na desce také zahrát.
A on?
Byl nadšený a hned jsme na tom začali pracovat. Původně jsem počítal se čtyřmi skladbami, jako jsou zvolené barvy a název alba, ale skladba Nikl žlutý už byla nahrána a zpívá v ní Ágnes. Nechtěl jsem, aby to bylo přeplácané, takže jsem zvolil jinou cestu. Použil jsem stejný základní motiv smyčky, který je ve skladbě Nikl žlutý a Petr na ni navrstvil několik hlasových linek. Ve výsledku jsme to nazvali – pro změnu – Žlutý Nikl, a na albu se skladba objevila na konci jako bonus.
Přijde mi docela složité přenést takovou na emocích a pocitech založenou hudbu na pódium…
Snad se nám to celkem daří. Rád využívám na podiu různé loopery, které umožňují se zvukem pracovat. Nahraji základ skladby do smyčky a postupně vrstvím zvuky na sebe. Vytvářím tak prostor pro Ágnes, která se nad tím pohybuje se svým tajemným zpěvem a magickou hrou na housle. Výsledný zvuk pak pěkně doplňuje basista Josef Jindrák.
Kde koncertujete?
Většinou nehrajeme v běžných klubech. Koncerty bývají tiché a náročné na pozornost. Proto vyžadují i své publikum nebo specifické místo. Na běžném festivalu by naše hudba působila nejspíš nudně nebo nepatřičně. Dobře se nám tak s Ágnes a Petrem Niklem hrálo třeba v Synagóze na letošním festivalu v Boskovicích. Ale s Kora et le Mechanix jsme letos vystoupili na spacím koncertu Silent Night #9 v pražském divadle Ponec. Hráli jsme bez přestávky od dvou v noci do sedmi ráno, tedy pět hodin v kuse. Bylo to velmi náročné, ale naprosto skvělé.
Kdo na takové koncerty chodí?
Na takové koncerty chodí lidé, kteří ambientní hudbu znají a chtějí zažít jiný druh poslechu. Třeba v polospánku. Usínají, probouzejí se, zdají se jim při hudbě sny, sami si vytvářejí v duchu fantazijní obrazy, ke kterým je naše hudba inspiruje.
Hudbu Michala Kořána můžete živě slyšet také na divadelním představení podle Stanisława Lema Solaris, které má premiéru 20. září na festivalu NextWave
