Náš člověk v Londýně. A chválí proměnu hospod na nekuřácké žrádelny!
Radosti a strasti matky středostavovské rodiny na Britských ostrovech. V Londýně, v té světové metropoli zločinu, kde vraždí zahraniční hosty na potkání, neznalí zákonů pohostinnosti, jak je ustanovili Keltové a další starověké hordy, když táhly na úsvitu dějin z centrální Asie a osídlovaly Evropu… Anglické listí aneb Coolturní šok, 168stránková, Ikarem nedávno vydaná knížka prý fulghumovsky vtipných fejetonů Češky Aleny Damijo. Čtení trochu blogískové, trochu humorně sloupkové jak od Evy Turnové, ale odhoďmež předsudky stereotypů a přečtěmež si, jak to chodí ve splendid isolation na Ostrovech, při jednání o brexitu v posledním zapadáku evropské civilizace v odkvětu.
Blogerka Alena Damijo vzbudí pozornost čtenářovu mnoha postřehy. Třebas tím, jak na straně 142 pochvaluje proměnu hospod na nekuřácké žrádelny, z besedních místností na nudaplácky pro znuděné ratolesti ještě znudněnějších rodičů. Kvůli rodinám, jež do hospody zavítají jednou za půlrok, omezují zákonodárcové hosty, kteří tam chodí besedovat každý týden. Ale tak už to bývá, že se z piedestalů moci zdá všechno snadné a jednoduché…
Sluší se ovšem podivit naší autorce, že vchází do hospod a nerozumí tabákům, jejich vůním a příchutím, takže všechny šmahem soudí jako „smrad tabákových produktů“. Zde už by se málem chtělo její knihu odhodit do bedny u krbu, nemá-li ponětí o štiplavých tabácích kontinentálních, balkánských hutných, francouzských „na pár nervózních tahů“ před správným rozhodnutím, skandinávských dalekosáhlých horizontů, nizozemských velkosvětských rozhledů, a to nemluvím o tabácích Nového světa nebo Kočinčíny… Nebo byli v britských putykách lidé odsouzeni kouřit svinstvo na vykuřování skleníkových puklic? Ach ano, kuřácké besedy se již přesunuly před hostince… Alena Damijo však, ačkoli do britské hospody vkročí jednou za uherský rok, rozohňuje se licoměrně nad kuřáky tabáku, jak žádá vždy správné všeobecné mínění zdravotnického eráru a mrav středostavovských matek!
Zaznamenáníhodný je i vztah autorčin k britským pavoukům a jiné domácí zvířeně, již obvykle ubíjí. Zde nutno uvést na pravou míru, že v běžném životě se potkáváme spíše s pavoučicemi než pavouky samci, kteří jsou menší a po kopulaci je samice obvykle zblajzne. Ať už chápeme pavoukovce jako výsledek inteligentního plánu Stvoření, nebo precizního procesu evoluce živé hmoty, zaslouží si laskavou pozornost, ne-li obdiv: pro systém očí a oček v přirozené kráse diadému, který spatřoval již dávno zmizelá souhvězdí, pro hebký kožíšek na ochranu před chladem, vodou a nečistotou, pro čtyři páry svižných a ohebných nohou, které umožňují chůzi po svislicích i stropech i pro zdatnost ve spřádání pevných a odolných vláken. Nikdy nás pavouk nekousne naschvál, jen v oprávněné sebeobraně legálně drženými kusadly, protože jsme pro něj necitelní kolosi z jiného světa: zatímco pavouci jsou na Zemi již několik stovek miliónů let, člověk naší doby s těmi svými padesáti tisíci léty je vůči nim prostě břídil. Když už s pavoučicemi nechcete bydlet, chyťte je do sklenice a vypusťte ven, ony si poradí i v exteriéru pod nebeským stropem s hromy a blesky; anebo si pořiďte do bytu kočku, gekona či pejska, ti už s pavouky umějí jednat a vy budete mít svědomí před Buddhou, Tarou, Cernunnem, Živou či Stvořitelem čisté.
Méně předpojatosti a laskavá pozornost k rostlinám a živým tvorům nese vždy dobré ovoce a nikdy nezklame… Anglické listí Aleny Damijo si přečtěte, tvoří vhodný pandán ke srovnání s Anglickými listy Karla Čapka – nakolik se život v Británii proměnil a v čem zůstal stejný.
