Špione, vypravuj aneb Jak USA přežily největší únik informací v dějinách
Joe Navarro je podobný případ jako excelentní autor špionážních thrillerů John le Carré. Oba byli dlouhá léta zvláštními agenty tajných služeb – a oba umějí skvěle psát. Paměti Tři minuty do soudného dne z pera Joea Navarra, který odsloužil pětadvacet let v FBI a podle všeho tak trochu zachránil svět, podávají nyní i českému čtenáři napínavý příběh největší špionážní aféry v dějinách Spojených států. Po jejich přečtení budete o práci agentů vědět úplně všechno. Třeba to, že ji vážně nechcete dělat.
„Sovětský svaz mohl díky Rodovi a jeho kumpánům číst veškerou naši vojenskou komunikaci; ne tedy v reálném čase, ale po pár dnech ano. O našem jaderném programu soudruzi věděli absolutně všechno,“ vzpomíná Joe Navarro, mimochodem kubánský imigrant do USA, v rozhovoru, který si přečtete v některém z nejbližších čísel Reflexu. „Kdyby se rozhodli, mohli USA napadnout a zničit. Podle mě je nejmrazivější částí mé knihy ta věta armádního generála Glenna Otise, vrchního velitele sil americké armády v Evropě mezi roky 1983 a 1988, kterou pronesl při vynášení rozsudku nad Roderickem Ramsaym v srpnu 1992. Totiž že Západ byl v důsledku špionážní činnosti vlastizrádců Clyda Leeho Conrada a Rodericka Ramsayho natolik oslabený a napadnutelný, že kdyby Sověti získané údaje využili a šli proti nám do války, porážka USA a posléze celého západního světa by byla nevyhnutelná.“
Na více než třech stech stran Navarrovy dvanácté knihy (do češtiny jich bylo přeloženo zatím pět), memoáru, který se čte jako román (a ty tenhle expert na nonverbální komunikaci a psychopatologii zatím nepíše), se setkáváme s mladým mužem, jenž roku 1988 zanedbává svoji manželku a malou dceru a naprosto se oddává práci.
Joe Navarro je činný v týmu SWAT a v kontrarozvědce, přičemž odpočinout si od dvanáctihodinových směn chodí „na vzduch“, do kokpitu jako letecký průzkumník. Při rutinním výslechu někdejšího amerického vojáka Roda Ramsayho, který kdysi v Západním Berlíně sloužil s právě odsouzenou velkou rybou, špionem Clydem Conradem, si tehdy pětatřicetiletý zkušený agent Navarro všiml, že Ramsay podvědomě opakovaně reaguje na Conradovo jméno – hned třikrát se mu zachvěje ruka se zapálenou cigaretou. Zdá se vám to málo k zahájení dvouleté anabáze a série 42 dlouhých rozhovorů (neříkejme jim výslechy; Rod začal agenta Navarra považovat za svého přítele a vzor)?
Navarrovým šéfům to přišlo jako nic, ale tvrdohlavý agent si přes odpor všemožných oddělení FBI prosadil svou a dokázal z věčně hladového taxikáře Roda, který bydlí v mámině obytném přívěsu, protože za Studené války prodával špionům Východního bloku nedocenitelné informace za pakatel, pomocí různých fint dostat všechno včetně jmen spolupachatelů. Aniž by Ramsay zpanikařil a řekl si o obhájce, čímž by náročné vyšetřování zcela zmařil, a zároveň aniž by došlo k jeho předčasnému zatčení.
Když se čtenář ponoří do Tří minut do soudného dne, bude překvapen – bez ohledu na to, kolik Forsythových, Flemingových, Conradových, Ludlumových nebo le Carrého románů přečetl – kolik prostojů, papírování a klacků hozených pod nohy z vyšších pater hierarchie zpravodajské služby práce agenta obnáší. Konečně se dozví, jak se správně vykopávají dveře a jak a kde by měl ideálně sedět ten, kdo vede výslech. A ano, víme, že v USA je (navzdory statistikám) pracovní doba zpravidla podstatně delší než ve svobodomyslné Evropě a že Američané mají oproti nám směšně krátkou dovolenou, pokud vůbec nějakou, ale Navarrovo líčení jeho mnohaletého pracovního nasazení člověka zarazí. Pravda, co je rodinný život proti křehkému míru za právě končící etapy Studené války…
A zatímco Roderick Ramsay byl po dvaceti letech původně šestatřicet let dlouhého trestu propuštěn, agent Joe Navarro po jeho zatčení strávil devět měsíců na lůžku, totálně vyčerpaný a vyhořelý, posléze se rozvedl a nakonec změnil práci. I když to pár let trvalo, než začal o všech svých zkušenostech s prací pro kontrarozvědku přednášet a psát.
