Třískův výborně zrežírovaný pohřeb v Národním: dárek pro fanoušky i diváky
Jan Tříska hrál v Národním před víc než padesáti lety a pak už se do zlaté kapličky nikdy nevrátil, většina z nás ho tam tudíž nikdy nezažila. Je ale dobře, že se jeho pietně, důstojně a moderně koncipovaný pohřeb uskutečnil v pátek od deseti ráno právě v historické budově Národního. Byl to odchod velké osobnosti ve velkém stylu.
Hlediště zaplněné do posledního místečka, po stranách vzadu hrozny lidí, mezi nimi třeba i Linda Rybová, jedna z dcer v Třískově převratném Králi Learovi.
K rakvi na jevišti se postupně přicházejí klanět šestice lidi, kteří s umělcem blízce spolupracovali: v prvním kole jsou to režisér Jan Hřebejk, herečka Iva Janžurová, ředitel Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský s manželkou Miluší Šplechtovou a další. Postaví se vždy symetricky vedle rakve, tři lidé na každé straně. Tvoří tak jednoduchý obrazec a zároveň důstojné, živé prostředí pro střídající se řečníky. Žádná trapnost, nic přehnaného, přátelská atmosféra.
Jako první promlouvá ředitel Národního divadla Jan Burian, když shrnuje Třískovu důležitost v kontextu Národního: Třískův Romeo (rok 1963) se stal symbolem a idolem své generace. V síle pravdivosti a autentičnsti pak Tříska pokračoval při práci se svým dvorním režisérem Otomarem Krejčou – který z Národního odešel velmi bouřlivě – v malém Divadle za branou, jež po sedmi letech, v roce 1972, zlikvidovali komunisté.
Ve druhé šestici stojí například herci Jiří Štěpnička a Táňa Medvecká, klanějí se po projevu ministra kultury Daniela Hermana, který Třískovi děkoval slovy Zachovej řád a řád zachová tebe, kterými se Tříska jako mravním krédem podle něj řídil.
Při třetím kole přistupují k rakvi dva zásadní Třískovi filmoví kolegové i přátelé, Jan Svěrák (režisér dnešního ceremoniálu) a Zdeněk Svěrák. Tehdy přišel asi nejsilnější projev pohřbu, připravil si jej slovenský režisér a herec, Třískův přítel a kolega Martin Huba: „Nemějme za zlé Bohu, že na chvíli zakryl oči andělu strážnému,“ řekl na konci svého projevu Huba a zdůraznil, že Jan Tříska nemusel umírat upoutaný na lůžko, s mučivými úvahami o své užitečnosti či neužitečnosti. Umíral, uzavírá Huba, s krásným pocitem, že „mě ještě chtějí“.
Ve čtvrtém pietním kole stál u rakve například Václav Postránecký, hovořil dvorní překladatel Williama Shakespeara Martin Hilský. Svou řeč uzavřel básnickým obratem: „Karlův most za tebe teď drží smutek a sochy za tě čestnou stráž.“
Posledními řečníky byly obě dcery Karly a Jana Třískových, které u nás moc neznáme: Jana a Karla – v době emigrace v roce 1977 jim byly čtyři roky a osm let. Jejich čeština zněla možná s přízvukem, ale přesně: ostatně Jana recitovala Sládkovu básničku Znám křištálovou studánku, kterou Janu Třískovi v emigraci říkávala jeho žena Karla v době stesků po domově. A tu známe opravdu všichni. Mladá dívka vedle mě vytáhla už čtvrtý kapesníček.
Následoval střihový dokument o Třískově filmové kariéře se zásadní pasáží učitele Hnízda v Obecné škole, když vypráví žákům o Janu Husovi... Potlesk na závěr pohřbu byl několikaminutový, vestoje.
Když pak rakev Jana Třísky vynášeli hlavním vchodem Národního, jen na chvíli zablokovala jeho milovanou Národní třídu. Pak policisté uvolnili provoz a další tramvaj číslo 9 mohla nabrat čekající na ostrůvku. Ženy si utřely uplakané oči a já mohla políbit Jana Hřebejka se slovy „hezký to měl“. A to je pravda.
