Komiks Bílá velryba: Jsme harpunáři vlastních osudů
Proč byste měli číst komiks podle literární klasiky? Protože byste se k ní jinak nedostali!
Bílá velryba od Hermana Melvilla je považována za možná nejvýznamnější román v dějinách americké literatury. Je to tlustá bichle stará sto padesát let, kdo měl čas ji přečíst? Byla taky šestkrát zfilmovaná, jednou dokonce podle scénáře Raye Bradburyho a jindy hrál ve filmu šíleného kapitána Patrick Stewart, známý jako Jean-Luc Picard ze Star Treku. Ale komiks francouzského kreslíře Christopha Chaboutého může být tím nejlepším prvním vstupem do tohoto příběhu. Povedl se a nakladatelství Argo si připisuje další pěkný komiksový zářez.
Je zvláštní shodou náhod, že komiks vychází zrovna o víkendu, kdy se v Česku konají důležité volby. Příběh fanatického kapitána Achaba nám totiž může být najednou mnohem bližší, než bychom se nadáli. Achab je posedlý honem na velkou bílou velrybu, která ho již připravila o nohu. Strhává celou lodní posádku do divokého lovu, nedívá se napravo nalevo, jde jen po svém vytouženém cíli. Je zároveň zručným manipulátorem; pomocí vlastního fanatismu a ritualizovaných výzev vnukne okolí, že to, co je důležité pro něj, je důležité pro všechny. Přitom ostatní námořníci jsou pro něj jen nepodstatnými figurkami v jeho vlastní hře. Není těžké v jeho postavě vidět lídry antisystémových stran, které se plaví na destruktivní vlně oceánem nespokojenosti.
V tom je právě síla Melvillovy předlohy: hon na velrybu je pouhý vehikl, na kterém jsou převáženy myšlenky a symboly. Tím pádem dílo nestárne, protože archetypální příběh má schopnost neustále se aktualizovat.
Černobílý komiks s jakoby otrhanou linkou trochu připomene slavný komiks Z pekla s kresbou Eddieho Campbella. Chabouté si dává práci s vykreslením atmosféry a detailů, takže vás děj okamžitě vtáhne. Dá se říct, že v celém příběhu nenarazíte na sympatickou postavu (aspoň na první pohled). Komiksové panely jsou zabydleny neotesanými chlapy, jejichž syrovost naznačuje již samotná kresba. Není tu žádný inteligentní vypravěč, který by nás od příběhu odcizoval, naopak jsme vrženi přímo do břicha děje, bez odstupu. Snad jen Chaboutéova záliba ve vykulených, okrouhlých očích snižuje účinek díla. Myslím, že zrovna nestojíte o to, prohlížet si komiks, ve kterém jako by všichni trpěli nemocí štítné žlázy. Ale dá se na to zvyknout. Kreslíř je jinak velmi vynalézavý a precizní v charakterech obličejů. Takže vás nezahrne textem (díky bohu!), mnoho scén vyjádří jen série záběrů exteriéru, případně obličejů přítomných postav.
Komiks a před ním román jsou také zajímavým přiblížením práce velrybářů, z dnešního pohledu neskutečně adrenalinového řemesla, kdy se harpunáři k velrybě přibližují na člunech mnohem menších, než je lovené zvíře. Je to téměř jako boj mravence proti chroustovi, v jednom případě dokonce rybář skočí z loďky přímo na hřbet harpunovaného zvířete a doslova se hrotem proseká k jeho krevnímu řečišti. Je to taková řež, že velrybářům ty jejich dřevěné nohy a háky místo rukou snad i přejete.
Strhující příběh psaný silným jazykem. „Nechte stáhnout vrchní nadkošovky i závětrovky!“ - „Vidím ji! Tam chrlí!“ Nejsilnější scény se však odehrají beze slov. Velrybářský člun Pequod se během plavby proměňuje ve vor bláznů. Zastoupení nejrůznějších národností na palubě včetně dojemného maora Kvíkvega dodává ději globální význam. Ač z různých národů, jsme všichni na jedné lodi. Řídí ji, bohužel, poněkud šílený kapitán.
