Zbité, pronásledované, opouštěné. Bota totality na tělech a duších tří žen
Komiks je médium krajních mezí. Buď pojednává o lidech s nadlidskými schopnostmi, kteří zachraňují svět, nebo o lidech drcených osudem, kteří zachraňují lidskost. Kniha Totální nasazení je z té druhé kategorie.
Do stejné škatulky patří třeba sborník komiksů Ještě jsme ve válce vydaný před šesti lety. Za oběma knihami stojí sdružení Post Bellum, které zachycuje příběhy nejrůznějších bezpráví v totalitních společnostech minulého století pro projekt Paměť národa. Ten byl založen v roce 2008 a nyní čítá na tři tisíce pamětnických příběhů, přičemž každý den přibývají nové. Snahou je zachytit pohnuté osudy lidí v nesvobodné době, dokud ještě žijí a mohou podat osobní svědectví.
Totální nasazení předkládá příběhy tří žen. Helena pochází z rodiny českých Židů z ukrajinské Volyně. Jarmila se narodila na statku, který byl rodině zabaven hned dvakrát – Němci a komunisty. Franciska se narodila v pracovním táboře polské matce a českému otci. Číst si jejich příběhy znamená především zažívat pocit studu, jakými malichernostmi se v dnešní pohodlné době dokážeme zabývat s pocitem, že řešíme státotvorné otázky.
Helenin příběh je příběh permanentního útěku. Mladá dívka se potácí závějemi, bez bot, v dálce štěkají psi německých vojáků, přespávání v kupkách sena, sporadická pomoc blízkých, kteří tak sami riskují život. Helena byla svědkem, jak její rodiče zastřelili Němci okupující západní Ukrajinu, podobný osud stihne i jejího bratra a švagrovou. „Z celé rodiny jsem zůstala sama,“ vyslovuje na konci vyprávění větu, kterou jsme slyšeli až příliš často, zejména od lidé židovského původu. Jediným místem, kde se může ohřát, jsou její vzpomínky na předválečný život v kosmopolitní Volyni.
Kosmopolitní je i kresba Karla Osohy, který komiks zpracoval po výtvarné stránce, zatímco o textovou předlohu se postaral editor knihy Ondřej Nezbeda.
Mnohem více využívá výtvarných možností komiksu Tomáš Kučerovský, jenž se ujal kresby podle vyprávění Jarmily Pláteníkové. Dynamické členění panelů do různých rytmů, zoomy z polocelků do detailů, onomatopoetika přebírající vyprávěcí výtvarné znaky, to jsou nástroje zkušeného komiksového řemeslníka v nejlepším slova smyslu.
Jarmilu, která přežila mučení v zajatecké části pracovního tábora, čeká po osvobození republiky hořké vystřízlivění. V tramvaji totiž identifikuje vrchního dozorce z lágru, ale přivolaná policejní hlídka jej musí pustit, protože jde v současnosti o vysoce postaveného soudruha.
Spisovatelka Petra Soukupová napsala scénář k příběhu Francisky; ilustrace, která se stylizuje do dětského výrazu, vytvořila Petra Josefina Stibitzová. V tomto příběhu se sice neumírá, ale ze všech tří je nám nejbližší, protože není závislý na konkrétním dějinném období. Začíná sice v německé továrně mezi nuceně nasazenými Poláky, ale pokračuje již ve svobodné době, pokud se tak mohou poválečná léta označovat. Polská matka Francisky otěhotněla v pracovním táboře s Čechem, porodila krátce před koncem války. Když s dítětem plula na lodi do švédského sanatoria, zamiloval se do ní kapitán a nabídl jí společný život. Ona se však chtěla vrátit do Čech, za svým Karlem. Ten jí však byl nevěrný a skončil jako alkoholik. Sociálka jí děti odebrala, protože byly se stále pracující matkou často samy, a umístila je do dětského domova. Matka si našla nového partnera a vyžádala si děti k sobě, ale v cizí rodině byly trnem v oku a nakonec opět skončily v dětském domově.
Za každým kresleným příběhem následuje krátký životopis protagonistky. Ten se z větší části kryje se samotným komiksem, takže budete mít pří četbě pocit určité duplicity. Text doplňují archivní fotky, jež připomínají, že se skutečně nejedná o vymyšlené příběhy a postavy. Zvláštní, jak všedně vyznívají pozdější životy oněch hrdinek. Jedna stráví zbytek aktivního života jako mzdová účetní, jiná vystuduje zdravotnickou školu, ale kvůli touze žít v Praze nakonec pracuje u soustruhu a vystoupí do KSČ.
Pokud vás zajímají další podobné příběhy, navštivte stránku Paměti národa. Neuděláte chybu. Některá vyprávění mohou pootočit zažitými představami i informovaných čtenářů. Například zpovídaný Jan Macháček, člen Plastic People of the Universe a dnes význačný ekonomický analytik, zde o normalizačních letech přiznává: Dělali jsme to, co jsme chtěli. Takovou legraci jako v disentu si dnes už ani nikdo neumí představit.
