Neřest je její ctností. Jak Barbarella pomohla vytvořit žánr komiksu pro dospělé
Uprostřed burácení kampaně vedené proti všem mužským prasatům, která ženy místo na motýly zvou už rovnou na opeřence, se asi moc nesluší skládat pocty komiksu, který je založen právě na mužských erotických fantaziích. Ale my si – stejně jako dotyční predátoři – takzvaně „nemůžeme pomoci“. Barbarella od tehdy dvaatřicetiletého francouzského výtvarníka Jeana-Clauda Foresta je prostě klasika, která kupodivu od roku 1962 příliš nezestárla. Je vlastně s podivem, že česky vychází až nyní (když slovensky vyšla již v 60. letech na pokračování v Revue svetovej literatúry poté, co ji v redakci preventivně označili za spojení sci-fi a sadismu).
Asi znáte alespoň z doslechu film od Rogera Vadima z roku 1968, který si z prvního komiksu (v knižním vydání jsou příběhy dva) vyzobal pár scén za Forestova výtvarného dozoru. Barbarellu tam hrála – velmi přesvědčivě – Jane Fondová, byť autor původního kresleného seriálu měl prý na mysli spíš Brigitte Bardotovou. Forest nebyl ani tehdy žádný zelenáč. Již od 50. let ilustroval sci-fi časopis Fiction a právě odtamtud pochytal nejrůznější motivy, z nichž pak spletl děj Barbarelly. Za mnohé vypovídá fakt, že jej vydal ve vydavatelství zaměřeném na sci-fi a erotiku. Stačilo jen spojit obé dohromady a jedna z nejznámějších postav evropského komiksu byla na světě. Dokonce prý významně „posunula limity žánru“.
Děj to v pravém slova smyslu nemá, avšak o wow-momenty vskutku není nouze. Hrdinka v rychlém sledu proplouvá nejrůznějšími mimozemskými světy a zažívá zde dobrodružství, v nichž nikdy neodkládá odvahu a naivitu, na rozdíl od nejrůznějších kusů oděvu, které odkládá pravidelně. Nezapomeňme, píše se rok 1962, hippies se ještě nevynořili zpoza obzoru, ale prsatá blondýna Barbarella jako by byla ztělesněním hipíckého ideálu o volné lásce bez zábran, která má v moci vyřešit i potenciálně násilné situace. Stejně často jako paprskomet používá hrdinka jako zbraň svoje vnady. A ty rozdává padni, komu padni – klaďasům za odměnu (někdy dokonce předem) a záporákům, aby je omámila a dosáhla svého. Nepohrdne ani robotem. V asi nejpřetiskovanějším panelu z celého díla leží po boku kovového milence a chválí si jeho styl, zatímco robot s provinilým výrazem říká: „Ale ne, paní je až příliš laskavá! Znám svoje chyby… moje pohyby jsou poněkud mechanické.“
Nejčastější autorovou fantazií je model „dáma v nesnázích“. Barbarella se pravidelně dostává do situací, kdy jí jde o život. Sápou se po ní zdivočelé růže, do těla se jí zakusují mechanické panenky, hrozí jí telekinetické kamenování i usmrcení strojem na rozkoš. A tak nezbývá než opakovaně a velmi fyzicky děkovat zachráncům.
Zatímco první příběh se ještě pokouší aspoň navenek tvářit jako dobrodružná space opera, v druhém se Forestova erotická imaginace již úplně utrhla ze řetězu, nebo možná začalo být dostupné LSD, každopádně se ocitáme v bizarních scénách, kdy podivní holohlaví mužíci Barbarelle oznamují, že jí před zrakem Minutožrouta jakožto Pusinkoví bratři povyšují do hodnosti omdlévačky a velechlípnice, na což jim vesmírná průzkumnice odpovídá: „Svatá pravda, neřest je mojí ctností!“
Uznáte, že s takovým materiálem můžete jít s šovinistickým predátorstvím někam, protože tahle sexbomba vám udělá pomyšlení, ještě než si rozepnete poklopec.
Komiks měl docela výrazný kulturní zásah v bývalém Československu. O slovenském vydání na pokračování jsme se již zmínili. Do Čech jej dovezl sám Adolf Hoffmeister a zcela jistě tento komiks znal i Miloš Macourek, když vymýšlel snímek Kdo chce zabít Jessii?. Barbarella má také dost podobné rysy s Amazonou, českou hrdinkou komiksu, který zůstal ve stadiu zrodu, neboť scenárista s originály kreseb emigroval na západ a tam je vydával za dílo sovětského výtvarného undergroundu. Rukopis Bohumila Konečného, která na Amazoně také pracoval, má k Forestově neklidné linii velmi blízko, stejně tak je nápadná podoba obou hrdinek. Barbarella prostě působila v polovině 60. let v Československu jako zjevení z jiné galaxie. Ačkoliv na ní nenechal tehdejší tisk nit suchou a třeba v časopisu Kulturní tvorba ji ironizují jako „kosmonautku bez ochrany“, zároveň s chutí přetiskoval ukázky s poloodhalenou hrdinkou, jak poznamenává autor doslovu Tomáš Prokůpek.
Současné vydání v nakladatelství Argo je zajímavé i tím, že kromě standardního výtisku nabízí i limitovanou sérii, jež má na obalu ilustraci k filmové verzi od Káji Saudka. Francouzský agent zastupující malířovy potomky o tom nejprve nechtěl ani slyšet, ale když se vydavatel spojil přímo s Forestovým synem, ten ochotně souhlasil a zřejmě byl sám překvapený, že tu něco takového před pádem železné opony vzniklo. O limitovaný výtisk se okamžitě strhly boje sběratelů Saudka i spekulantů, kteří budou chtít na pozdějším prodeji vydělat.
