Děti státu: Zásadní český dokument o úřadu „péče o dítě“ Barnevernet, podle Norů je úřad kamarád
Nový celovečerní film Děti státu představuje velmi zblízka norský státní úřad Barnevernet — ten, který v Česku známe kvůli případu odebraných dětí Evy Michalákové. Ve druhém plánu ale nabízí i norský pohled na výchovu dětí – a je to hodně zajímavá exkurze. Děti státu odvysílala ČT v úterý 21. listopadu v rámci cyklu Český žurnál; uvidíte jej i v neděli 26. listopadu.
Jedna ze dvou autorek nového investigativního projektu Děti státu, česká scenáristka a režisérka Margareta Hrůza, se v Norsku v roce 1969 narodila a dnes tam znovu žije s norským partnerem a dvěma dětmi – zná tedy detailně tamní mentalitu i rodinné zvyklosti. Vysvětluje i víru Norů v to, že to s nimi stát myslí dobře – je to pro ně, historicky vzato kamarád, ne nepřítel.
S bývalou spolužačkou z pražské FAMU, režisérkou Ivanou Pauerovou Milošević, se Margareta Hrůza vydává po pětimiliónovém Norsku po stopách organizace bojující za práva dětí, která vznikla v roce 1992 a dnes má v zemi 429 kanceláří.
Obě filmařky tak v čistém, zatepleném Norsku, kde nikdy neuvidíte žebrající matky s dětmi na ulici, zjistily, že podobně diskutabilní případy, jako byl ten rodiny Michalákových, vůbec nejsou výjimečné.
Filmařka Margareta Hrůza přináší díky detailní znalosti obou zemí zajímavé srovnávací informace: zatímco v desetimiliónové České republice je každoročně z rodin odebráno 3000 dětí především kvůli špatné sociální situaci, pětimiliónové Norsko, kde je odebráno ročně taky 3000 dětí, kolonku „špatná sociální situace“ vůbec nezná; z 27 procent jsou děti v Norsku odebírány z důvodů „neschopnosti být rodičem“, tedy „lack of parental skills“, u nichž jedna ze sociálních pracovnic udává příklady, že rodiče neschopní se starat o dítě jsou rodiče „slabí“ nebo „nepřítomní“.
„Slabý rodič je ten, který neumí říct ne. Nepřítomný rodič je třeba ten, jenž tráví celý den na telefonu.“ Ale kdo má právo to rozsoudit, když v Barnevernetu mohou pracovat lidé bez jakéhokoli formálního vzdělání, vlastně kdokoli? Nejsou tyhle analýzy „dost dobrého rodiče“ spíš pro zkušeného dětského psychologa než pro náhodně najatého sociálního pracovníka?
Dokument rozvíjí – kromě mnoha jiných – i nám dobře známý český příklad. Paní Michaláková, která v dokumentu taky vystupuje, právě teď v Norsku studuje, chce být speciální pedagožkou. Zároveň pracuje jako asistentka ve školce i ve škole s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. S Barnevernetem, jenž jí odebral dva syny, je v kontaktu. Zároveň žije s přítelem, který má ve střídavé péči dceru, o niž se tudíž jako jeho družka legálně stará. Proč se tedy nemůže starat o svoje dvě biologické děti?
V Norsku prý dětské domovy pro děti do dvanácti let vůbec neexistují, vše nahrazuje pěstounská péče, a tak dokument Děti státu ukazuje — podle všeho velmi šťastnou a velmi blahobytnou — norskou společnost v širším, nečernobílém kontextu.
Stejně z něj ale mrazí. Barnevernet totiž zjevně neřeší jen děti, jejichž rodiče mají problémy s alkoholem, drogami či psychikou; řeší všechny, kteří se nezdají být ideálními rodiči. I proto se chystá novela zákona o Barnevernetu; projednávat by se měla v lednu.
