Ruská agrese na Ukrajině aneb Psát pravdu je přece sexy
Občas není lehké přiznat si, že odpovědi na některé otázky vyžadují komplexní, složité a podrobné bádání, aby se na svět dostala odpověď odpovídající co nejvíce pravdivému stavu věcí. Je dobré začít se základními věcmi – například nazývat stav přiléhavými termíny. Pokud hledáte knihu, jež vám v postfaktickém světě, plném dezinformací, udělá jasno v jedné z nejvýznamnějších geopolitických události od rozpadu bipolárního světa, pak máte nyní jednoduchou volbu: právě vychází kniha Ruská agrese proti Ukrajině.
Publikaci Ruská agrese proti Ukrajině, kterou vydává nakladatelství Karolinum, vytvořil tým expertů převážně působících na Institutu mezinárodních studií fakulty sociálních věd. Lze považovat za malý zázrak, že se knihu povedlo uvést na trh v době tak krátké. V době, kdy je ruská agrese na Ukrajině stále bolestným, ožehavým a nevyřešeným problémem.
Komplexní obraz, terminologicky jednotný, pronikavě čtivý a plynulý. Tak by se daly shrnout základní charakteristiky této publikace, jež nabízí pečlivě vypracovaný vhled do rusko-ukrajinských vztahů posledních let, do jejich historického kontextu a pozadí. Z kusých a neucelených informací z médií se často zdá, že válka na Ukrajině je jen spontánní jev, který má přímou souvislost buď s přílišnou rozpínavostí Západu (což je ruská interpretace), nebo snad s událostmi na Majdanu. Ačkoliv příčinná souvislost mezi Majdanem a ruskou anexí existuje, není zdaleka jediná. Vytváření jednoduchých představ o složitém problému, jednoduchých linek a neúplných příčinných souvislostí – všecky tyto faktory přispívají ke zkreslenému obrazu jak Ruska, tak Ukrajiny v českém veřejném prostoru. Je osvěžující číst text, jenž se k takovým faulům neuchyluje.
Dvě Ukrajiny
Michal Lebduška se ve 13. podkapitole věnuje ukrajinské politické mentalitě na pozadí jejího historického členění. Jeho pohled je originální a nutí k zamyšlení. V historickém vnímání Ukrajiny je totiž již vcelku tradičně vžitý obrázek jakýchsi dvou Ukrajin, dvou nepříliš kompatibilních celků, kdy každá její část procházela odlišným historickým vývojem. Geograficky se pohybujeme podél řeky Dněpr, která rozděluje Ukrajinu na tzv. pravobřežní a levobřežní. A zatímco pravobřežní Ukrajina zůstala součástí Polsko-litevské unie, levobřežní Ukrajina se roku 1667 spojila s Ruskem. Ruská historiografie tuto událost vnímá jako klíčovou a vlastně až do dnešních dob je toto velké sjednocení části Ukrajiny s Ruskem předmětem ruské nostalgie.
Do značné míry ji legitimizovala i západní historiografie, když věhlasný Samuel Huntington ve svém Střetu civilizací popisuje Ukrajinu jako nesourodý celek, rozetnutý právě na tyto dvě části. Vnímání Ukrajiny jako rozštěpeného, a proto nefunkčního, umělého celku pouze potvrzuje její stereotypizaci. Lebduška tvrdí, že kdyby byla Ukrajina opravdu rozdělená na východní a západní, Putin by svou agresí ukousl z její východní části mnohem větší sousto. Ačkoliv je vnímání východní a západní Ukrajiny hluboce zakořeněné a do určité míry je toto stigma ne neobhajitelné, nabízí tato kapitola spoustu námětů k zamyšlení, proč tento koncept nefunguje.
Tichý ruský svět
Je fascinující, jak některé koncepty, události nebo proslovy získají celosvětovou pozornost a jiné zapadnou v propadlišti dějin dříve, než se stihnou zapsat do historie. Mnoho prostoru bylo například věnováno prohlášení Vladimira Putina z října 2015 o tom, že rozpad Sovětského svazu byla katastrofa. Jeho prohlášení není v rozporu s ničím, co Putin ve „své“ zemi rozvíjí. O to důležitější je ale jeho fascinace koncepcí ruského světa, již šíří do oblasti postsovětských republik, Ruska a pochopitelně také Ukrajiny. „Ruština je jazykem historického bratrstva lidí, jazyk vskutku mezinárodní komunikace. Také prostor k životu pro ten několikamiliónový ruský svět, který je samozřejmě mnohem větší než Rusko samotné,“ prohlásil v roce 2007 Putin. A jak píše Mychajlo Samus, ukrajinský novinář a bezpečnostní expert, ve svém úvodním eseji knihy, slova ruského imperátora není radno brát na lehkou váhu. Právě na tento koncept takzvaného ruského světa Samus navazuje, když dotváří názor nedávno zesnulého Zbigniewa Brzezinského, a sice, že Ukrajina je pro geopolitiku Ruska zcela klíčový prostor. Je to okno na západ, je to zároveň ruské předpolí, a to jak hospodářsky, tak politicky. Navíc v mysli mnohých Rusů zůstal Kyjev součástí Ruské říše jakožto prostor, odkud pochází podstata ruského pravoslaví.
Samus nestaví Ukrajinu do role oběti ani ji neidealizuje. Právě její idealizace způsobuje černobílé vnímání, jež jí škodí. Zároveň však jedním dechem dodává, že dokud si Západ plně neuvědomí její geopolitickou, strategickou a do značné míry i ideologickou důležitost, již je nutné bránit, nebude mít v rukou ty pomyslné zbraně, který má Putinovo Rusko již řadu let. Pochopit důležitost Ukrajiny pro Západ není snadné. Vyžaduje to, jak Samus píše, mnohem více úsilí než pochopení ruských imperiálních výbojů.
Fotbal a informační válka
K pochopení toho, jak funguje ruská společnost a jak ta vnímá anexi Krymu, přispívá kapitola Karla Svobody, která se dotýká i restrikcí médií. Pokud někdo tvrdí, že ruská média jsou nezávislá, pak pojem nezávislost lze užít jen v jeho určitém výseku: ruská státní média jsou finančně nezávislá. Před dvěma lety bylo z rozpočtu vyčleněno 57 miliard korun na podporu státních médií, jež neváhají šířit nepravdivé a zavádějící informace nejen o krymské anexi. Jak píše Svoboda, to je v „příkrém kontrastu“ s tím, jaké možnosti mají v Rusku nezávislá média, která jsou podrobována stále přísnějším zákonům.
Těm, kdo nesledují každé fotbalové utkání, neznají čísla hráčů a celkově se jejich znalost fotbalového prostředí omezuje na několik jmen, vřele doporučuji kapitolu týkající se fenoménu ukrajinského fotbalového prostředí, jež rozkrývá Vojtěch Raiman. Lze bez nadsázky říci, že ač se může na první pohled zdát, že fotbal a anexe jsou dva nesouvisející fenomény, opak je pravdou. I taková věc jako národní koníček souvisí s ruskou agresí ne nepřímo, nýbrž velmi úzce. Nezbývá než na Raimanovu závěrečnou kapitolu odkázat.
Křest pravdou
Na křtu knihy v úterní podvečer v Knihovně Václava Havla bylo plno k prasknutí. Během diskuse zaujala otázka: Nebylo by lepší vytvořit o válce, již Putin na východě Ukrajiny vyvolal, něco trochu přitažlivějšího než knihu? Nebude tato kniha jen dalším sebepotvrzením akademiků o tom, že oni mají pravdu? Není náhodou její text jen přesvědčováním již přesvědčených? Pojďme cílit na ty, kdo věří propagandě a dezinformacím, znělo mezi řádky z otázky.
Dotaz, který mi utkvěl v paměti, má ale prosté vysvětlení. Atraktivnější, více sexy knihu prostě už o daném tématu napsat nejde. Je spíše na nás, novinářích, abychom téma ruské agrese a rusko-ukrajinských vztahů předávali tak, aby vznikl neschematický, plastický, ale jasně pojmově definovaný obraz o takto klíčových událostech. Kniha Ukrajinu neidealizuje a z Ruska nedělá chiméru. Pouze pojmenovává co nejpřesnějšími analýzami poznaný stav věcí. Ráda bych věřila, že snažit se o referování pojmově neutrální, ovšem jasně a přesně definované (ať už v mezinárodním právu, či právu ozbrojených konfliktů, případně v teoriích mezinárodních vztahů) nikdy sexy být nepřestane.
