Rozkradená tombola na plese hasičů dobyla filmový svět. Před 50 lety vznikl film Hoří, má panenko
Před 50 lety se třináctitisícové podkrkonošské město Vrchlabí nesmazatelně zapsalo do dějin českého, ale i světového filmu. Dne 15. prosince 1967 se v něm odehrála premiéra slavného snímku Miloše Formana „Hoří, má panenko“. Bylo to symbolické a zároveň logické: děj filmu se odehrává v prostorách zdejšího Kulturního domu Střelnice a většinu významných rolí si střihli místní hasiči. Půlstoletí starou událost si Vrchlabí tento víkend připomene celou řadou akcí, mezi kterými nebude chybět promítání digitalizované kopie filmu, symbolické ocenění Miloše Formana či hasičský bál.
Ačkoliv Formanův film je plný komických scén a dialogů, při nichž se divák smíchy zalyká, z jeho vyznění však jde mráz po zádech. Snímek je totiž až brutálně a nemilosrdně nastaveným zrcadlem tváři tehdejší společnosti. V jeho obraze se pitoreskně pitvoří malost a upocenost českého človíčka, jeho hloupost, ale i všeobecný mravní rozklad a úpadek společnosti.
Stačí jen dvě podobenství: tombola, kterou si sami hosté během plesu rozkradou, a tudíž je jasné, že tak ani nikdo nemůže nic vyhrát, a závěrečná zápletka u hořícího domu, kdy jeden hasič dobrácky říká staříkovi, který přišel o všechno, ať se raději nedívá a posadí se na židli k domu, z něhož už zbývá ohořelé torzo, otočený zády.
Autorsky je pod snímkem podepsáno trio Miloš Forman, Jaroslav Papoušek a Ivan Passer. Nápad převést na stříbrné plátno snímek o plese hasičů na maloměstě přitom vznikl úplnou náhodou. Trojice autorů totiž v té době připravovala film o vojenském dezertérovi. Psaní scénáře jim ale moc nešlo, a tak se zajeli rozptýlit do Krkonoš na hasičský bál. „Chtěli jsme jen koukat na lidi, trochu se opít, pokecat s holkama a prostě relaxovat. Ve Vrchlabí měli dobrovolný požárnický sbor a většina jeho členů pracovala přes den v místní továrně. Na bál se přišli bavit a něco si užít. Uspořádali soutěž o královnu krásy pro své tuctové dcery. Měli i tombolu. Pili a hádali se se svými ženami. A my na to koukali jako vyjevení,“ popisoval později Miloš Forman zrod filmu ve své knize „Co já vím? aneb Co mám dělat, když je to pravda“.
Rázem bylo rozhodnuto. Všem bylo jasné, jak skvělý námět získali. Podle Formana se pak scénář k filmu psal úplně sám. „Našli jsme totiž hospodu, kam chodili na pivo, hrát karty a biliár. Už nás znali a mluvili s námi otevřeně a za šest týdnů byla první verze scénáře Hoří, má panenko hotová,“ dodával Forman.
Režisér Forman využil i v tomto případě svůj postup obvyklý pro začátek své tvorby, který spočíval v hojném obsazování neherců a v tom, že herci neříkali předem naučený text, ale dialogy byly improvizované. Většinu hlavních rolí obsadili vrchlabští hasiči, kterým sekundují „neherecké hvězdy“ druhé poloviny minulého století Milada Ježková, Josef Šebánek či Jan Vostrčil.
Film se původně měl točit v černobílém provedení. Díky dohodě Formana s italským koproducentem Carlo Pontim (který na film uvolnil v tu dobu nevídaných 80 tisíc dolarů) však nakonec snímek spatřil světlo světa v barevné podobě. Ačkoliv podle dobových vzpomínek pamětníků městečko natáčením filmu doslova žilo, první výsledek byl velmi tristní. Například proti filmu se oficiálně ohradil Svaz českých hasičů. Koproducent Carlo Ponti se dokonce díla zřekl a žádal zpět vložený kapitál. Miloš Forman ve svých knižních pamětech připomíná, že kvůli tomuto nečekanému úbytku peněz se už viděl skoro jednou nohou v kriminále.
Do role zachránce se nakonec pasoval francouzský producent Claude Berri, který chybějící částku uhradil, a Formana tak vytáhl z průšvihu. Ponti ale svého rozhodnutí pak určitě litoval, snímek totiž byl nominován na Oscara v kategorii cizojazyčných filmů. Později proto pronikala do filmového světa různá prohlášení, podle nichž prý Ponti nebyl ani tak proti celkovému vyznění filmu, ale že mu spíš vadilo, že Forman nedodržel minutovou stopáž a natočil snímek o tři minuty kratší.
I samotná premiéra filmu ve Vrchlabí měla neméně groteskní až absurdní nádech. Forman vzpomínal, že „kulturní papaláši vybrali tohle místo v naději, že vrchlabští občané se budou cítit dotčeni a zesměšněni způsobem, jakým jsem je zobrazil na plátně. Předpokládali, že jejich reakce bude natolik zlostná, že mi výslovně zakázali do Vrchlabí jet, abych náhodou nepřišel k úrazu. Ve skutečnosti se ale vrchlabské publikum během promítání vesele řehtalo.“
Po promítání filmu následovala diskuse, v níž mělo zaznít odsouzení filmu jako urážky dělnické třídy. Ale nepovedlo se. „Komunisti přechytračili sami sebe, protože do svého kalkulu nezapočítali kouzlo filmu. Když se totiž Vrchlabáci uviděli na stříbrném plátně, rázem přestali být pouhými hasiči, ale stali se z nich herci. Navěky byli zvěčněni na celuloidovém pásu, v nadživotní velikosti a nikomu nehodlali dovolit, aby je o tuhle radost připravil,“ uzavírá Forman.
V dnešní době i po padesáti letech od svého vzniku patří tento film ke klenotům české kinematografie. Ačkoliv se při jeho zhlédnutí divák baví, je chmurným připomenutím doby, která lámala lidské charaktery a uvrhla zemi do mravního marasmu, ze kterého jsme se v mnoha ohledech nevzpamatovali a nevyhrabali dodnes.
