Konečně do ní vstoupil! 10 nejhorších sexuálních scén v české literatuře za rok 2017
Literární ocenění Bad Sex in Fiction Award vzniklo právě před 25 lety a redakce Reflexu jubileum oslavila kontemplací nad čerstvými českými ukázkami mimořádně špatných sexuálních scén v jinak často velmi dobrých knihách. Podívejme se blíže na ČERNÉ DÍRKY ROKU 2017, na báječné laskání žaludem penisu, na páření se po letech vztahu i sexy močení. Požužlejme bradavku teplého měchu, dejme řeč se srůstající řití a pak se v kapkách deště překoťme do postele. To byl zase jednou rok!
Pokračování 2 / 12
Erotika v české próze
„Česká prosa má, jak známo, špatnou pověst, zaslouží si však pověsti ještě horší,“ připomíná časopis Revolver Revue dávno zapomenutý výrok F. X. Šaldy u příležitosti aktuálního výročí 150 let od kritikova narození. U četby vybraných p(r)asáží z letošní sklizně českých románů, novel a povídek lze s tímto dramatickým názorem souhlasit. Čtenáře snad maně napadne i parafráze známého rčení o chudácích učitelích: Kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí, ten o tom píše.
Letošní erotické odstavce hodnotila porota ve složení Veronika Bednářová, Adéla Knapová, Kateřina Kadlecová, Marek Stoniš a Milan Tesař. S výjimkou šéfredaktora, který má důležitější věci na práci, jsme všichni nějakou tu knížku napsali (Adéla a Milan dokonce romány!) a všichni jsme (doma i ve světě) párkrát zažili erotickou scénu.
Devatero románů devatera autorů a básnický borec nakonec. Pětičlenná porota rozhodla jednohlasně: Cenu Reflexu za nejhůře popsanou sexuální scénu roku 2017 získává renomovaný prozaik David Zábranský za hovna na zlatém podnosu, trčící péra a černé dírky v románu Za Alpami, vydaném nakladatelstvím Větrné mlýny.
Pokračování 3 / 12
1. David Zábranský: Za Alpami
(…)
„Okamžitě chytila Mathiasův penis do pusy. Rukama sahala po varlatech, jedním prstem mu jezdila kolem análu. Piotr zatím na druhé straně zasunoval penis do Ilinčina zadku. Mathias sám přitom s análním sexem měl nulovou zkušenost a nešlo ani tak o neschopnost říct si o něj, nýbrž o nechuť; ještě nikoho nemiloval tolik, aby si chtěl na penisu hýčkat jeho výkaly. Teď ale chtěl. Chtěl Ilince přinést k puse kus jejích hoven na zlatém podnosu; chtěl jako Odysseus doplout do černé Tróje, otočit se tam a vrátit se s hovnem za sladkou Pénelopé do Ithaky.“
Čtyřicetiletý vystudovaný právník a novinář David Zábranský otevřel druhou dekádu svého působení ve světě literatury impozantně. V novém, obsáhlém, koncem listopadu vydaném společenskokritickém románu nám představil mj. dva německé lékaře, jednoho „šukavého Čechoslováka“ Jana a jednu třiadvacetiletou Rumunku Ilinku. Ti dělají sex jak z pornofilmů, uchylují se k úchylkám, a spisovatel si při popisu lechtivostí a šukaček pomáhá jazykem červené knihovny i sexuologova manuálu. Pomineme technikálie a otázky typu, proč by si někdo „plivl do dlaně a přetřel slinami trčící péro“, když ho „před chvílí vytáhl z její vagíny“, a tudíž by zvlhčení nemělo být třeba. Autor se nebojí šlápnout do hnědého pěkně natvrdo, jak vidíme v úchvatné paralele s příběhem z řecké mytologie; inu, svým nesympatickým hrdinou Mathiasem možná trochu pohrdá, tak se s ním moc nemazal. „Umění má být laboratoří, kde si společnost zkouší, co všechno snese,“ pravil Zábranský před měsícem v rozhovoru pro magazín Vice. My jsme to nesnesli a posíláme mu do poličky k Magnesii Liteře Cenu Reflexu za špatný sex.
Pokračování 4 / 12
2. Pavel Hénik: Manekýni
(…)
„Vsunu ho do ní znovu, tentokráte trochu hlouběji. Pod sebou ucítím kostnaté hrbolky jejího subtilního tělíčka. Připadám si, jako bych se miliskoval s Pinokiem, a snažím se nadlehčit, co to jen jde, abych ji náhodou nerozdrtil. Při pátém nesmělém kvazi-přírazu se mi vrátí projekce sovětského bicepsoida a hlavou se mi rozjede nehumorný seznam všech potenciálních novosibirských breberek, které bych takto mohl posbírat pod předkožku. Nic antierotičtějšího mě nemohlo napadnout.“
To tedy vskutku nemohlo! Románový debut šéfa scénického provozu v České televizi Manekýni stojí (i vinou absence kloudného redaktora) o pár pater níž než Zábranského próza, ale o detailech z oblasti módního byznysu vás poučí. O dobře napsaném sexu ne – všechny tři ženy jury označily scény z páně Hénikovy knihy za vítězné (tedy nejhorší), ale mužská část poroty ocenila jejich vtipnost, což autora stálo prestižní trofej.
Pokračování 5 / 12
3. Martina Formanová: Povídky na tělo
Jedna z nejčtenějších českých prozaiček v nové sbírce povídek dokazuje, že erotická slůvka na „p“ nejsou doménou chlapského výraziva (jak patrno i v ukázce z povídky Zamilovaná maminka). Zkušená autorka v šestnácti krátkých příbězích o více či méně hlubokých vztazích píše o všem včetně (auto)erotiky věcně, bez příkras a tak nějak pro mamči, což mužskou část poroty šokovalo natolik, že Formanovou v naší anticeně posunuli na stupně vítězů – i když s významným bodovým odstupem od mistra a vicemistra špatného sexu v próze.
Pokračování 6 / 12
4. Michal Viewegh: Bůh v renaultu
,Panebože, děkuju!ʻ hlesl.“
Taky děkujeme, nebývale velký Michale Vieweghu. Stálice Bad Sex Awards (loni to s jedinou sexuální scénou novely Melouch dotáhl na pěkné sedmé místo) letos vydala knihu povídek s názvem Bůh v renaultu a v titulní z nich přitvrdila. Nebo vyměkla. Těžko říct.
Pokračování 7 / 12
5. Andrea Sedláčková: Každý něco tají
(…)
„Není potřeba žádných předeher, jsou připraveni a Kryštof Lucii překotí do postele a vnikne do ní. (…) S radostí provedou všechny možné pozice a oba si ve finále zakřičí, z čehož je Lucie překvapená, protože Jirkův orgasmus se odehrává v tichu.“
Sex s manželem (v první ukázce) je chladný a nudný, ale s milencem Kryštofem to Lucii jde hned napoprvé líp. Režisérka, scenáristka a herečka Sedláčková čerpala i ve své druhé próze z vlastních zkušeností – a příběh z prostředí filmových herců a bulvárních hyen jako by byl pandánem romantického seriálu Až po uši z dílny Jana Hřebejka, autorčina spolužáka ze scenáristiky z FAMU. Jisté je, že aktualizace archaismu „překotit“ (dle Slovníku spisovné češtiny „převrátit, převrhnout, skácet“), jejž známe jen ve spojení s neživými předměty typu židle nebo kočárek, scéně nepřidala. Ani neobratné „provedení pozic“. Každopádně jsme si všichni ve finále zakřičeli a je z toho krásné páté místo.
Pokračování 8 / 12
6.–7. Kateřina Ash: Černý velbloud
Každým jedním dotykem tál led jejího přesvědčení a ona se chvějícími prsty snažila najít ty jeho. Věděla, že ho chce stejně, jako on chce ji.
„Bože, jak jsi sladká,“ zašeptal tak potichu, že si nebyla jistá, jestli to opravdu řekl.
Její pocity ignorovaly argumenty, které servíroval mozek, a ona konečně ucítila, jak do ní vstoupil.
Z jejích úst se nekontrolovaně vydral hlasitý vzdech, který se ztrácel v kapkách deště. Kde končilo její bytí, začínalo jeho. Každé malé zachvění bylo předzvěstí velké bouře. Jejich mokrá těla tančila v rytmu deště a s každým dalším okamžikem se propadali jeden do druhého.“
Autorka útlé slátaniny s podtitulem „Příběh české dívky v Sýrii“ publikovala svůj tragický debut pod pseudonymem, čemuž se při jeho kvalitě nelze divit. Příšerná červená knihovna první třetiny dvacátého století se všemi zoufalými klišé, vršenými „nekontrolovaně“ na sebe, naznačuje, nakolik tentokrát v nakladatelství Ikar „pocity ignorovaly argumenty“. Jak je možné, že tento zástupce okresního přeboru neskončil v čele našeho pelotonu? Zachránilo ho, že v rámci žánru jsou citované sladkobolné hovadiny na místě. Fakt ovšem je, že „ve chvíli, kdy ucítila, jak jejím tělem proniká jeho vyvrcholení“, si porota oddechla jako jeden muž.
Pokračování 9 / 12
6.–7. Tomáš Grombíř: Jedničky a nuly
(…)
„Odvedl ji do ložnice. Položil ji na postel do kleku, zpod sukně na něj vykoukly bledé půlměšíce zadnice. S nasliněným penisem vnikl mezi její půlky a během pár chvil se udělal. Svalil se do peřin.“
Tak jako mohou být v týmu olympijských fotbalistů tři starší, než požaduje věková kategorie U-23, my si vyhrazujeme právo hodnotit erotickou scénu z knihy (ale jen jediné!), která vyšla v nakladatelství Paseka již roku 2016 koncem října. Tu jsme totiž v návalu loňských „scvrklých zvrásněných bradavek“ (citujeme z loni vítězného Vertiga Patrika Girgleho) a jiného sexy zbožíčka přehlédli. Bylo by však nespravedlivé zrovna tenhle vtipný románový debut televizního dramaturga a scenáristy o informační i sexuální revoluci českých let devadesátých z klání vyloučit. Uznejte sami.
Pokračování 10 / 12
8. Jiří Charvát: Eskejp. Na útěku z kaceláře
Vysadil jsem ji na pračku. Rozepnula mi džíny, odhrnula si stranou kalhotky, zavedla si mě a objala mě nohama.
Chytl jsem ji za levé křídlo. Dívali jsme se navzájem do očí, nikdo neuhnul, a za přerušovaného dýchání jsme si společně vychutnávali režim ždímání.“
Tato scéna z mikulášské nadílky jest svátečním duelem proběhnuvším mezi Mikulášem a andělem (proto to křídlo) v dubnovém románovém debutu dvojnásobného mistra ČR ve slam poetry Rimmera (občanským jménem Jiří Charvát, občanskými profesemi copywriter, básník, performer, improvizátor, kreslíř, scenárista). No a pak tam přijdou ti dva chlapečci a na vyzvání souložníkům recitují „Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni“… Pan Charvát napsal čtivý a vtipný román o podivuhodných kancelářských bytostech, jen tu sexuální scénu trochu moc podojil. Nebo vyždímal.
Pokračování 11 / 12
9. Jiří Pehe: Průsečík
„Začala jsi brát antikoncepci?“
„Ne.“
A po 150 stranách pohled ženské aktérky téže události:
Milovali jsme se pak s Tomášem v autě, na zadním sedadle. Nebylo to nijak pohodlné, ale z jakéhosi důvodu si dodnes pamatuji opojnost toho všeho. Měl to být jakýsi úvod k naší nové budoucnosti. (…) Snad proto jsem Tomáše zadržela v sobě, i když do té doby jsme si dávali pozor, abych nepočala.“
Už čtvrtý román, a pořád tak málo odvahy a tolik odtažitosti! Ředitel pražské pobočky New York University si před psaním erotických scén zapomněl sundat kravatu, vyjmout pravítko ze zad saka, kopnout do sebe dva panáky a trochu se, hergot, uvolnit. „Jakýsi úvod“? „Jakýsi důvod“? „Netrvá to moc dlouho“, zaplaťpánbu.
Pokračování 12 / 12
A Borec nakonec: Básnický bonus
U cesty
Šel jsem a uviděl jsem díru zpívající
lákavou píseň.
Zastavil jsem se a nasadil si brýle.
Byla to zadnice homosexuála.
Čtrnáct let prý už čeká u cesty,
obrůstá mechem a čekankami,
a nikdo pravý kolem nejde.
A jde-li, tak se nezastaví.
A když se zastaví,
sotva co tam strká.
A jestli ano, pak to, co strká
(hlava, tyč, plechovka, ruka), se sotva dovnitř
vejde!
A z písně stal se stesk.
Zaplakal (srůstající) otvor, že svět
je plný potvor!
A tím bychom to snad pro rok 2017 mohli uzavřít.
