Spisovatel Patrik Ouředník o integraci, islámu, islamismu a multikulturalismu ve Francii i v Česku
Držitel mnoha ocenění včetně Státní ceny za literaturu, prozaik, esejista, druhdy básník, překladatel, význačný intelektuál. Patrik Ouředník (60) je mistrem mnoha řemesel, což dokazuje i ve své novince, sbírce čtyř esejů s názvem Antialkorán aneb Nejasný svět T. H. Rozhovor, vedený na přání autora (jako již tradičně) korespondenčně, si přečtete a nad ilustracemi Jiřího Slívy se pobavte v prvním novoročním Reflexu. Vyšel právě dnes.
Ve Francii žijete od roku 1984, tedy třiatřicet let. Jak se vinou muslimských přistěhovalců nebo i muslimských starousedlíků za ta léta proměnilo místo, kde žijete?
Z pohledu turisty zůstává Francie táž. Pravidelný návštěvník Paříže si možná všimne, že přibylo žen a adolescentek v hidžábu, ale to ho nezaskočí: Paříž je multietnické město par excellence a pozoruhodné a exotické kroje jsou v ulicích odjakživa. Lidé jsou k sobě a priori vstřícní, byť oním velkoměstským, uspěchaným způsobem. Až na vzácné výjimky to platí i ve vztahu k přistěhovalcům. Změny probíhají nenápadněji, pokradměji. Jsou případy, kdy ženy odložily minisukně a blůzy s výstřihem na dno skříní, protože je unavuje naslouchat nevlídným a agresivním poznámkám jistého počtu místních muslimů. Jsou předměstí, kde ženy váhají vstoupit do kavárny, protože jim bude nepříjemné čelit utkvělým a nepřátelským pohledům falokratických Arabů. Množí se prodejny s potravinami, ve kterých se neprodává alkohol. Fastfoody, ze kterých zmizelo vepřové. Problémy v nemocnicích, ať už jde o gynekologické podmínky nebo odběr krve. Problémy ve školách – nejen v hodinách tělocviku, ale i v hodinách dějepisu nebo biologie. Odmítání pravidel, na kterých stojí sekulární společnost, je čím dál zjevnější. To všechno přispívá k jistému napětí a nervozitě ve společnosti.
Integrace je tedy fiasko?
Multietnicismus jako takový západní společnost neohrožuje. Multietnicismus, nikoli multikulturalismus – to je myslím nutné upřesnit. Celé generace Nefrancouzů se koneckonců integrovaly úspěšně. Což platí i o prvních vlnách arabských přistěhovalců z minulého století. Naopak pokud se západní společnost natrvalo uzavře do svého masochismu, pokud bude nadále vysvětlovat nově příchozím, jaká je ten Západ nemravná věc a jak uděláme vše, abychom odčinili naše imaginární viny, pak lze stěží očekávat, že se lidé budou spontánně integrovat.
Proč jste se rozhodl vydat Antialkorán? Myslíte, že si Češi potřebují v této problematice doplnit vzdělání?
V Česku a obecněji v postkomunistických zemích je přístup k islámu a islamismu zpravidla černobílý. Už jen fakt, že obě slova v českých médiích i českých hospodách splývají, mluví sám za sebe. Islám a islamismus kladou nestejné problémy, a odlišné musejí být i odpovědi. Islám je náboženství, to jest ideové pojetí světa a lidského osudu, a odpověď na to, co v islámu považujeme za škodlivé, bude nutně filozofická, intelektuální. Islamismus je politický program a jako takovému je třeba mu čelit politicky.
Ženy mají dle koránu „práva úměrná svým povinnostem“ – jež ovšem určují „mužové, kteří stojí nad ženami“; prostě „proto, že jim Bůh udělil větší přízeň“. Jak změnit tahle „moudra“ z Koránu v západní Evropě, která je, jak poznamenáváte, nejen ve věci ženské emancipace o mnoho dál?
Falokratismus je přítomný i v Tóře a Bibli, byť v menší míře. To, co je odlišuje od Koránu, je možnost interpretace, možnost alegorického výkladu. Sunnitský islám alegorický výklad neumožňuje: každé slovo v Koránu je doslova a do písmene slovo boží. A prohlásí-li pánbůh, že muž stojí nad ženami, „kdož jest ten, kdo odváží se odmlouvati Bohu“? Co s tím, na to odpověď nemám a mít nemůžu, to je otázka pro islámské náboženské instituce. Naopak je na nás Evropanech trvat na tom, že Západ podobnou diferenciaci nepřipouští. Ať už si o tom pánbůh myslí cokoli.
Celý rozhovor si přečtete v prvním novoročním Reflexu, který vyšel 4. ledna 2018.
