Dny mého života: Zastřelený manžel, vyhnanství na ruském severu. Vychází lágrová próza Helly Frischerové
Nakladatelství Academia a Ústav pro studium totalitních režimů loni v edici Paměť vydaly vzpomínky prostějovské rodačky Heleny Frischerové. Autorka přezdívaná Hella ve Dnech mého života zachycuje nejhorších deset let své existence.
Helena Frischerová prozaičce, teatroložce a dlouholeté lágrové vězenkyni Tamaře Petkevičové napsala: „...listopad je pro mě už dávno nejnesnesitelnějším měsícem, to kvůli sedmatřicátému.“ Není divu. Tehdy ji totiž i s manželem Abrahamem zatkli. Stalo se tak v době, kdy v Sovětském svazu vrcholily nevídané čistky a politické represe, jež se do análů zapsaly jako „velký teror“. Právě v té době se román Jiřího Weila Moskva-hranice (vydaný v témže roce v nakladatelství Družstevní práce), v němž Helena Frischerová poskytla předobraz ústřední postavě Ri, setkal s ostrým odsudkem.
Jedno zastřelení, jedno vyhnanství
Zatímco Hellina manžela navrhlo 3. ledna 1938 vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR odsoudit k trestu smrti zastřelením a konfiskaci veškerého majetku, 16. ledna soud proběhl a ještě téhož dne byl rozsudek vykonán, Hella vyvázla o něco lépe: 29. prosince téhož roku ji na základě čerstvého, neblaze proslulého paragrafu 58 trestního zákona o „kontrarevoluční činnosti“ odsoudili „jen“ k deseti letům v nápravně pracovních táborech. Trest si odpykávala v lágrech na Dalekém severu – v Komiské autonomní sovětské socialistické republice. O tom, že v té době ještě vůbec nevěděla o manželově smrti, svědčí právě její próza Dny mého života, z níž vyzařuje ono známé rčení: Naděje umírá poslední.
Velký teror? Horší než Hitler
Leningradské spisovatelky Nina Gernětová a Enna Alenniková vybízely Hellu ještě před rokem 1956, než se vrátila do Moskvy a kdy Nikita Sergejevič Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu odhalil, pravda, až bezmála tři roky po generalissimově smrti, Stalinův kult osobnosti, aby psala o všem. Tedy i o tom, jak se nechala poblouznit idejemi komunismu.
Helena Frischerová však svou pozoruhodnou prózu začala až vlastním transportem. Zážitky z nekonečných deseti let utrpení a rozčarování dokázala zhustit do nikterak objemné knížky. Prokázala při tom jasnozřivou paměť a bystrý úsudek. Už jen kvůli tomu stojí za to pozorně si přečíst Hellino svědectví o první dekádě jejího „druhého života“, jak deset let strávených v gulagu charakterizovala. Je literárně vyspělým zachycením doby, kterou by zarytí stalinisté nejraději vymazali z paměti, nebo ji aspoň přelakovali na růžovo, jak také často dělávají. Ač to nechtějí slyšet, je totiž nezvratným faktem, že v dvouletí „velkého teroru“ (1937 až 1938), jenž Hellina manžela stejně jako statisíce jiných připravil o život a ji – stejně jako milióny jiných – uvrhl do lágru, se stalinský model budování socialismu projevil jako mnohem vražednější než Hitlerův národní socialismus. Mnozí levicoví intelektuálové k tomuto poznatku zůstávali zatvrzele hluší. Už proto jsou tituly jako Dny mého života potřebné jako sůl, neboť nic není tak děravé jako lidská paměť.
