Dvakrát víc akcí než Hillary! Tak takhle se „pologramotný dyslektik“ Trump stal prezidentem?
Do třetice všeho dobrého i zlého: přinášíme vám třetí, poslední ukázku z knihy amerického novináře Michaela Wolffa Oheň a hněv uvnitř Trumpova Bílého domu. Česky ji za týden, 30. března vydá nakladatelství Universum, které Reflexu exkluzivně poskytlo ukázky.
Ukázka (z) Ohně a hněvu
Jak si Walshová (Katie Walshová, republikánka, která tři měsíce pracovala v Bílém domě na pozici manažerky; pozn. red.) všimla, Trump byl ovládán směsicí různých názorů a impulzů, z nichž některé měl již po mnoho let, některé byly značně protichůdné a jen málo z nich vyhovovalo zákonům či politickým zvyklostem a způsobům. Z toho vyplývá, že program vznikal z řady přání, která do něj ona i všichni ostatní vkládali v procesu do značné míry založeném na intuici. Jak se Walshová vyjádřila, bylo to „jako snažit se přijít na přání dítěte“.
Trump pologramotný? Nebo dyslektik?
Předkládání návrhů však bylo vysoce komplikované. A právě toto zřejmě byl centrální problém Trumpova prezidentství prolínající se každým aspektem trumpovské politiky a vedení: informace vůbec nezpracovával v konvenčním smyslu – anebo, v jistém smyslu, nezpracovával je vůbec.
Trump nečetl. Popravdě většinou text ani nepřelétl. Bylo-li něco tištěné, mohlo to stejně tak i vůbec neexistovat. Někteří zaujali stanovisko, že Trump není víc než pologramotný. Jiní ho pokládali za dyslektika – nicméně jisté bylo, že jeho schopnost porozumění textu byla limitovaná. Další tvrdili, že nečetl, protože prostě nemusel, což byl koneckonců jeden z jeho hlavních atributů jakožto populisty. Pocházel z post-literárního věku – totálně televizního.
Instinkty a intuice
Avšak nejenže nečetl, Trump ani neposlouchal. Preferoval úlohu toho, který mluví. A svému vlastnímu úsudku věřil více než úsudku kohokoli jiného – bez ohledu na jeho ubohost či irelevanci. Ba co víc, jeho schopnost udržet pozornost byla extrémně krátká.
Trumpova administrativa proto pro své fungování potřebovala řadu interních racionalizací, které by personálu umožnily mít důvěru v muže, který jakkoli málo toho věděl, si byl naprosto jist vlastním instinktem či intuicí a názory, jež se však často měnily.
Klíčovým principem Trumpova Bílého domu bylo, že odborná znalost, ona přední liberální ctnost, se přeceňuje. Koneckonců lidé těžce pracující na tom, aby věděli, dělají velmi často špatná rozhodnutí. Možná tedy byla ona intuice tak dobrá, či spíše lepší, ve schopnosti dostat se k jádru věci než váhavá a na data orientovaná neschopnost vidět les pro stromy.
Ve skutečnosti tomu samozřejmě nikdo nevěřil – kromě samotného prezidenta.
Nebezpečně prskající akční postavička
Pak zde ovšem byl ještě i jiný aspekt týkající se jeho předpokládaného vhledu a chápání a bylo těžké si ho nevšimnout – stejně často jako sebejistý byl paralyzovaný. V takových chvílích byl jen postavička nebezpečně prskající vlastní nedostatek sebejistoty, jejíž instinktivní odpovědí sice bylo mlátit kolem sebe, ale choval se, jako by to ve skutečnosti byla právě jeho intuice, třebaže ztichlá a zmatená, co mu jasně a důrazně říkalo, co má dělat.
Během kampaně se z něj stala jakási chvástavá akční postava. Jeho zaměstnanci obdivovali jeho ochotu cestovat z místa na místo, stále dokola nastupovat do letadla, účastnit se shromáždění za shromážděním, být pyšný, že pořádá více akcí než kdokoli jiný – dvakrát tolik co Hillary! –, a bez ustání zesměšňovat pomalé tempo svého oponenta. Trump jel šňůru vystoupení. „Ten člověk si nikdy nedá pauzu od toho být Donaldem Trumpem,“ poznamenal Bannon s jakousi umdlévající chválou pár týdnů poté, kdy se ke kampani přidal na plný úvazek.
Fobie vůči informacím
První poplašné signály v řadách jeho nového personálu získaného pro kampaň se objevily během Trumpových prvních zpravodajských brífinků: vypadalo to, že postrádal schopnost přijmout informaci od třetí strany. Nebo snad neměl zájem. Ať už se jednalo o cokoli, projevoval téměř fobii, když někdo vznesl formální požadavky na jeho pozornost. Zazdil každou napsanou stránku a zalekl se každého vysvětlování. „Jako kluk opravdu nenáviděl školu,“ řekl Bannon. „A teď se nechystá mít ji rád.“
Přestože byl alarmující, Trumpův způsob fungování též představoval příležitost pro lidi v jeho nejtěsnější blízkosti: pochopení Trumpa pozorováním jeho zvyků a odpovědí, které se obchodní konkurenti dlouho učili používat ve svůj prospěch, mohlo vést k tomu, že ho mohli přehrát, manipulovat jím. I tak ale to, že se jim podaří natlačit ho do něčeho dnes, neznamená, že se jim to podaří i zítra.
