Z opery jsem si dělal koupelnovou srandu a nakonec jsem jednu napsal, říká skladatel Ivan Acher
Kniha Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha je dílo, které provokovalo od začátku, a i když od jeho (posmrtného vydání) brzy uplyne sto let, není stále úplně lehce stravitelné a zůstává jaksi mimo hlavní proud. Klímův horor je stále groteskní jen pro někoho, a navíc nabízí množství různých interpretací. Možná si vzpomenete na to, jak ho natočil začátkem devadesátých let režisér Jan Němec. Tenhle filmový úlet byl esencí energie doby čerstvě pobolševické a spíše než o Klímovi byl právě o době, ve které vznikl. Tabu alespoň na chvíli padla, dovoleno je úplně všechno.
Před deseti lety se textu věnovalo pražské Divadlo Komedie v úspěšné (a televizí) zaznamenané inscenaci (režie David Jařab, režie záznamu Radim Špaček) a u té už Ivan Acher byl jako autor scénické hudby. A letos v dubnu bude mít na Nové scéně Národního divadla premiéru jeho opera podle Klímovy předlohy. K setkání Klímy s Acherem ale došlo už dávno předtím.
V devadesátých letech jsem si po gymplu přivydělával v libereckém antikvariátu a tam jsem si tuhle Klímovu knihu pořídil, ale skoro mystický zážitek s její četbou přišel až v Jizerských horách nad Štolpichem. Přišla tma, musel jsem tam nocovat a měl jsem v batohu Utrpení knížete Sternenhocha, říká Ivan. Ta knížka byla úplná smršť, pokračuje. Takhle strašně vtipnej horor, to bylo zjevení. Knížka plná ironie i energie. Ale výslednicí těch ironických prvků je přesvědčivě temná vážná věc.
Napadlo tě už tenkrát, že by to mohla být opera?
Jo. Napadlo mě, že jediný žánr, který může evokovat a vybudit ten druh energie, je právě opera. Je to nejvýživnější hudební forma, kde můžeš vsadit velkou, temnou a vážnou árii a zpěvačce visí posraný pentle zpod svatebních šatů... a vzájemně se to posiluje. To asi není v jiné hudební formě možné. Adekvátní Klímovu humoru i tragice.
Než ale na tuhle realizaci došlo, utekla spousta vody tady u mlejna.
No jo, byl jsem skladatel, který žije na česko-polsko-německém pomezí, v centru dění. Lezl jsem po střechách, rubal stromy a po večerech jsem ukoptěnejma prstama rubal do kláves. Pak někdo úplnou náhodou objevil nahrávku mé hudby a přišla nabídka na spanilou jízdu do Prahy a do Brna k Václavkovi, takže naráz kapela a divadelní i orchestrální spolupráce. A všichni jedničky v oboru... trošku jsem měl infarkt, jak jsem tam stál s hořákem na střeše. O Agonu jsem věděl a měl jsem je rád, Vencu jsem znal z Dunaje, a hlavně E, to byli moji největší miláčci; ale já najednou zjistil, že existuje i divadlo (PKD Komedie), kde divadlo je důstojná a živá věc, že se tam dějí zajímavé věci. A že je tu spousta zajímavých lidí. Stal jsem se součástí divadelního provozu a napsal hudbu k něco kolem sto šedesáti inscenacím, podle složek v archívu teda ještě víc.
A kde se vzala opera a kde ten Sternenhoch?
Sternenhoch se objevil jednou k ránu na zabijačce u prejtu. Mluvilo se o tom, co bychom mohli hrát v příští sezóně v Komedii a najednou asi pět lidí přišlo s Klímou. A vloni, vlastně po skoro deseti letech, přišla i ta nabídka na to, udělat podle téhle knihy operu. A v té divadelní inscenaci se poprvé objevily operní árie zpívané kastrátem.
Nevyhnutelně. Jenže opera, to není jenom hudba, ale také libreto, které je nakonec v esperantu... Jak k tomu došlo?
Když jsem přemýšlel o tom, jak napsat libreto, došlo mi, že k opeře, aby zněla opravdu operně, dala se ironizovat a aby se v ní dařilo velkým hlasům, je ideální nějaký italsky znějící jazyk, a tak mě vlastně napadlo esperanto. Navíc k opeře tak nějak patří, že úplně nerozumíš tomu, co zpěváci zpívají, dekódovat to v horních úvratích zpěvu je těžké třeba i u Hubičky, a to to máš naposlouchané a je to česky. Vsadil jsem na to, že lidé budou vnímat, o co se jedná z obrazu, pomůžeme jim titulkovacím zařízením, to je u oper běžné, ale to hlavní, čím budou dění vnímat, bude ta správná hemisféra. Hudba v hlavní úloze.
Klímův text není jednoduchý, je členitý, nejednoznačný. Jak jsi postupoval při psaní?
Nastavil jsem nejpůsobivější zhutnění na stupeň 10. Vybral jsem věci, které nesmějí chybět. A taky jsem jich spoustu obětoval, když jsem zjistil, že nefungují. A bylo to těžké, když jsem je měl, třeba izolované, hodně rád.
Opera nebo i každé jiné celovečerní dílo by měly mít jednotnou náladu a držet pohromadě. Jak ses udržoval v té správné náladě?
Někdy těžko. Psal jsem sám tady, na konci světa, neměl jsem oponenturu. Je těžké komukoli vysvětlit, jakou cestou už jsem prošel. Ale svým způsobem to byla i výhra ve stylizaci a jednotě ducha té věci. Zvolil jsem cestu postupného pádu Sternenhochova – společensky i osobně – protkávaného snovými-delirantními stavy, vytěženými z poslední třetiny novely. Na začátku jsem měl určitou črtu, ale někdy nebylo lehké se do toho pocitu znovu dorovnat. Navíc má ten román v určitých fázích děj a spád, je narativní, ale potom se to láme a přicházejí snové, vykolejené scény, kdy nevíme, co je realita a co fikce. Těžko na bojišti i na cvičišti.
Taky jde o způsob, jakým k vyprávění přistoupit. Díval ses na to jako Klíma, nebo jako Sternenhoch, nebo…?
Ano, zkoušel jsem to tak i tak, ale nefungovalo to. Nemělo to ten správnej mrd. Nakonec mě z toho dostala čarodějnice Kuhmist. Ona je ten hybatel, ona je ten loutkovodič. Ona do toho Sternenhocha a všechny ostatní dostala. A mě dostala z toho.
Asi nakonec vysněná práce, ale taky pěkná dřina. Nebál ses, že se taky zblázníš jako Sternenhoch?
Jo. Přicházel jsem k práci a musel si ujasnit, kde jsem skončil, kde stojí figury a co je čeká. V jednu chvíli jsou všichni na scéně a nevíš, kdo je živý a kdo mrtvý. Hrabalo mi z toho, že se i mozek zastavil. Naposledy, když jsem neočekávaně vyhrál ten konkurs na znělky Vltavy a oni mi naznačili, že těch znělek nebude pět hlavních, ale 57 pro všechny pořady... a byl jsem s operou v půlce. Tedy duševní hroby hlásím dle diáře na 23. 7., 30. 8. a 30. 11. 2017.
Jak to řešíš, když nevíš?
Jdu si zahrát třikrát tanky. Jediná spolehlivě fungující metoda, jak si rychle vyčistit hlavu.
