Když Burian (ne)prášil aneb Drtivé jistoty JB
Občas se mi stane, že o někom dlouho vím, dlouho ho poslouchám, ale tak nějak ho nesleduji soustředěně. A potom, při nějaké příležitosti, si uvědomím: jak je možné, že ten člověk je tak pracovitý, šikovný a zarputilý! A ve všem, co dělá, tak dobrý! Teď se mi to stalo s písničkářem (a cestovatelem a organizátorem) Janem Burianem.
Burian po třiceti letech připravil s Danem Fikejzem živou (a časem jistě i konzervovanou) reedici vlastního alba Hodina duchů, které vznikalo v roce 1988 a vyšlo o rok později, tedy v době, která ač z dnešního pohledu rozhodně zajímavá a také – ehm – revoluční, s sebou nesla i jedno prokletí: díla, která tedy vznikala, doplatila na své načasování a v množství turbulentních událostí jaksi zapadla a nějaký čas po nich neštěkl pes. Po některých neštěkl už nikdy. Hodina duchů anebo třeba Vorlův Kouř si ovšem štěkot zaslouží. Haf haf.
Burian a Klusák o všem a osobně
S vydáním zmiňované desky a koncertu, který proběhl 25. března 2018 v pražské Arše, je koordinováno i vydání knižního rozhovoru Drtivé jistoty JB (vyšel v nakladatelství Galén). Ten s Janem Burianem vedl (od července 2014 do srpna 2017) Pavel Klusák, publicista, který Burianovu tvorbu sleduje dlouhodobě, jemuž jeho tvorba konvenuje a se kterým si i v knize tyká, takže čtenář má hned od začátku o jejich vztahu jasno.
Jan Burian sám, jak už bylo řečeno, je velmi široce rozkročen. K tomu přičtěme, že je synem Emila Františka Buriana, divadelníka, jenž měl obrovský vliv na české avantgardní divadlo a který byl po válce mnoha lidmi z branže zavržen. Zatímco toto zavržení lze celkem jednoduše vysvětlit, činy Emila Františka jsou skoro detektivně skryty v jeho málo srozumitelném chování po Vítězném únoru. A potom jsou tu Burianovi synové, Jiří a Jan, kteří jsou sami už teď na hudební scéně dostatečně nepřehlédnutelní na to, aby se jim rozhovor mohl vyhnout.
Burian komentuje i nekomentuje Buriana
Na to, kolik témat se tu nabízí, je kniha Drtivé jistoty JB vlastně poměrně útlá a úsporná, samotný rozhovor zabírá sotva dvě stě stran. Časově ovšem dobré půlstoletí a všech důležitých událostí týkajících se Burianova rodinného zázemí, tvůrčích zdrojů i autorské tvorby se alespoň dotkne. Bodejť by ne, pánové spolu mluvili dlouho; jejich spřízněnost je patrná, přístup logický a analytický.
Nedočkáme se tu konfrontace a sporných otázek. Když se Klusák občas zeptá jaksi „osobně“, dotazovaný se odpovědi občas vyhne – ale v tomto případě mi to nijak moc nevadí.
Burianův přístup je v knize i písních podobný. Je pozorovatelem životů cizích stejně jako toho svého; na jeho odměřenost a na fakt, že nijak teatrálně nevyjadřuje city ani pocity, jsem přistoupil. U písničkáře a spisovatele to snesu, přijímám jeho tvůrčí metodu. Jestli bych s ním vydržel, bůh suď.
Knížka je doplněna kapitolou Burian komentuje Buriana – pětadvacet textů s poznámkami autora a přehlednou Burianovou diskografií.
