Většina negativních reakcí směřuje k fasádě, říká architekt SEFO Jan Šépka
Kancelář architekta, který stojí za rekonstrukcí náměstí U svatého Jiří na Pražském hradě, nebo mediálně propíranou instalací v Českých Budějovicích, byste čekali v centru české metropole. Místo toho se ale nachází na Petřinách, na pražské periferii. V rodinném domku by Vás překvapil milý čtyřicátník. Další z jeho prací je Středoevropské fórum Olomouc (SEFO). Návrh moderní budovy uprostřed historického centra budí obdiv i odpor.
Patří moderní architektura do historického centra města?
Samozřejmě patří, protože i v historii vstupovala nová architektura svým obrazem do města. Když se podíváme na renesanční architekturu, třeba na stavby Brunelleschiho ve Florencii v 15. století, tak to byl přeci poměrně výrazný vstup, ale nikdo o tom ve smyslu modernosti nemluvil.
Proč si myslíte, že se o tom dnes tolik mluví?
Určitě je to dáno tím, že na přelomu 19. a 20. století začala fungovat památková ochrana. V dnešní době se daleko víc zabýváme historií a památkami a je to naprosto v pořádku. V minulosti to úplně tak nefungovalo. Ke stavbám se přistupovalo s větší samozřejmostí, jako k něčemu užitnému. Dokonce se dá říct, že do nějaké doby architektura a architekti nebyli považováni za umělce a možná právě až renesance a Florencie pojmenovala tento obor jako umění. Domnívám se, že je to ten důvod proč se dnes díváme na rekonstrukce a nové využití památek tímto způsobem. Chceme je samozřejmě uchovat, ale nesmíme zapomínat na to, že ke staré architektuře patří i naše nová doba. Žijeme v 21. století a krom toho, že bychom měli chránit to co je kolem nás, tak bychom to měli umět i soudobě doplnit.
Myslíte, že to mohlo ovlivnit období komunismu, kdy se dost bezohledně vstupovalo do historických center? Jako právě v Olomouci, kde se na náměstí před kostelem sv. Mořice postavil brutalistní Prior, podobně jako v Jihlavě, nebo ve Znojmě, a to náměstí tím v podstatě zaniklo. Myslíte, že to mohlo nějak ovlivnit vnímaní moderní architektury?
Socialistická éra podle mého názoru nemá s razantním vstupem moderní architektury do historických měst nic společného. Velmi podobné intervence můžeme vidět i v tehdejší západní Evropě. Těch příkladů by se dalo nalézt spoustu, ať už pozitivních nebo negativních. Myslím, že některé naše stavby a architektura, kterou dnes nazýváme brutalistním stylem 60. a 70. let, dobře obstojí vedle toho, co se dělalo v zahraničí.
Samozřejmě jsou i ty případy, které jste zmiňoval. Řekl bych, že tím nejhorším případem je právě Jihlava. Vstup obchodního domu do velkého prostoru náměstí, kde původně stál špalíček domů, je naprosto necitlivým zásahem.
Není to ale o tom, že by moderní architektura neměla právo do města vstoupit, ale spíš bychom se měli ptát, jakým způsobem do toho prostředí vstupuje.
Jak reagujete na negativní ohlasy na vaše stavby, nebo instalace?
Je pravda, že většina mých staveb je vnímána rozporuplně. Kromě těch negativních dostávám ale i řadu pozitivních reakcí. Je zajímavé, že ty negativní ohlasy jsou vesměs před samotnou realizací, a nemusí se jednat pouze o SEFO. Například instalace “Vnímání“ v Českých Budějovicích, kde během třech týdnů navštívilo instalaci přes třicet šest tisíc návštěvníku. Následně jsem začal dostávat pozitivní ohlasy. Domnívám se, že si lidé následně uvědomili, o co mi šlo.
Myslíte, že to bude takto i v případě SEFO?
Jsem o tom plně přesvědčen.
Proč jste pro SEFO zvolil právě tuto podobu? A tu otázku rozdělím. Proč jste zvolil tvar pěti homolí?
Když mě v roce 2009 oslovilo muzeum, tak jsem se velmi rozmýšlel, jak do tohoto prostoru vstoupit. Jedná se o místo, které se nachází v nejužší části historického centra Olomouce, kde se snoubí dva světy. Na jedné straně je zde drobné měřítko středověké parcelace, která se mimochodem právě na tomto místě dochovala od vrcholného středověku, a na druhé straně nám tu začíná velké měřítko paláců a vojenských staveb olomouckého Předhradí.
Díky tomu jsem si kladl otázku, jestli navázat na to středověké měřítko, na ty menší domy, nebo naopak vstoupit do tohoto prostoru více razantněji a udělat větší objekt muzea, který by naopak navazoval na paláce. Nakonec jsem se pokusil skloubit obě měřítka do jednoho. To znamená respektování pěti parcel v podobě pěti domů, ale zároveň stejně posazeny hřebeny střech, římsy, ale i materiálové řešení, těch pět homolí sceluje do jednoho areálu. Ten tím pádem navazuje i na to velké měřítko. V tom projektu se podařilo skloubit oba dva obrazy v jeden.
Proč jste zvolil beton jako stavební materiál?
Pokud se ptáte na materiálové řešení, tak krom nějaké podobnosti tvarové těch pět domů sceluje i materiál, což je pohledový beton, který by měl být světlý probarvený a měl by navazovat na fasádu Muzea umění Olomouc, které má omítku z umělého kamene právě v této barvě. Takže by mělo dojít k určité propojenosti těch dvou staveb.
Řada lidí, kteří s touto podobou nesouhlasí řeknou: SEFO, to je takový atomový bunkr, kam se všichni schovají a nic nebude vidět. Jak byste jim vysvětlil svůj postoj?
Já v tomto případě beton nevnímám tak, že by měl evokovat bunkr, tak jak to někteří nazývají. Mělo by se jednat o ušlechtilý materiál, se kterým si chceme vyhrát. Ve světlém betonu budou otisky prkýnek v přesně daném rytmu. Bude to tedy fasáda, která nemá se zpracováním betonu u bunkrů nic společného. Chtěl bych se odkázat na některé švýcarské stavby a realizace muzeí z posledních dvaceti let, kde je vidět jakým způsobem se dá s betonem pracovat. Jde mi především o to, aby hmoty domů byly abstraktní a zároveň zpracované z moderního materiálu, který umí stárnout. Pokud je beton dobře udělaný, tak se stává řekněme exkluzivním materiálem. Tento moment samozřejmě zatím lidé vidět nemohou.
Jak byste laikovi vysvětlil, že bude dobře stárnout?
Pohledový beton má příjemnou patinu a strukturu, oproti jiným materiálům. Kdyby například fasáda byla z omítky, tak se musí po nějaké době obnovovat. Beton je vlastně starý už při odlití.
Takže se během stárnutí nemění?
Moc se nemění. Když se podíváme na stavby z pohledového betonu, které jsou více jak sto let staré, tak vypadají velmi podobně jako na fotografiích ze začátku 20. století. Například kostel od Augusta Perreta v Le Raincy u Paříže.
Jak chcete na člověka touto budovou působit?
Mám dojem, že většina těch negativních reakcí směřuje k fasádě. To je ovšem jen nepatrný zlomek toho, o co mi šlo. Návštěvník by měl hlavně vnímat interiéry a vnitřky. Všechny vrchní částí valbových střech mají odříznutý vrchlík. Do všech prostor, a to i v případě, kdy je do nich vkládáno patro, dostáváme denní osvětlení, což je ideální z hlediska instalace moderního umění 20. století. Když vidíme sály jako je Rudolfinum nebo jiné, jak pracují s horním světlem, tak je to úžasné. Zároveň máme maximum prostoru pro vystavování na stěnách. Domnívám se, že ten nejsilnější zážitek se pro návštěvníka bude nacházet v interiérech. My v nich uvidíme jakési zhmotnění parcel, doplněné o horní osvětlení. Od toho si slibuji velký zážitek.
Jak by mělo SEFO fungovat?
Středoevropské fórum bude nabízet celou škálu různých funkcí. Kromě stále expozice, která by měla být situována do třech lodí, tak by se zde měla nacházet velká knihovna přes čtyři podlaží. Měl by zde být velký vstupní prostor. Jakási hala, která bude umožňovat platformu podobnou něčemu, co můžeme nazvat náměstím pod střechou. Tam bude naprosto volný přístup. Mohly by se tam odehrávat koncerty, společenské akce a samozřejmě zahajovat výstavy. Ale muzeum je i ta stará budova, kde budou například krátkodobé výstavy. Je zde Divadlo hudby (poz. red.: divadlo se bude v dohledné době stěhovat do prostor bývalého kina Central), nebo kavárna a samozřejmě zázemí muzea. Velmi důležité jsou depozitáře, které se budou nacházet ve dvou patrech pod novostavbou. Pro sbírky je ovšem potřeba vytvořit specifické podmínky. Nastavit dobře teplotu, vlhkost atd. Sbírky představuje kromě obrazů a soch, také užité umění, fotografie a architektura. To vše je samozřejmě nedílnou součástí uchování uměleckých předmětů pro další pokolení. Běžný návštěvník to sice neuvidí, ale je to také velmi důležité.
Jak se SEFO změnilo po jeho aktualizaci na základě připomínek Národního památkového ústavu (NPÚ)?
Dá se říct, že se změnily dvě věci. Zaprvé se změnily depozitáře. My jsme s panem ředitelem Soukupem udělali přesně před rokem pracovní cestu po španělských muzeích. Měli jsme možnost mluvit s tamními řediteli i s technickými pracovníky, kteří mají na starost provoz muzeí. Bylo velmi zajímavé mluvit o tom, co by při plánování budovy muzea udělali jinak. V devadesáti procentech se opakovala ta samá věc, že si máme dát pozor na depozitáře. Už po pár letech provozu jim tyto prostory nedostačují a určitě by šli tou cestou, že by je při projektování udělali raději naddimenzované. To byl jeden impuls, kterým jsme se zabývali.
Druhým momentem byla práce s fasádou směrem do Denisovy třídy. V jednom z objektů jsme vytvořili jakousi niku pro vkládání uměleckých předmětů. Mohlo by to znamenat nějaké oživení směrem do exteriéru, kdy by muzeum třeba každý rok oslovilo jiného umělce, který by poskytl svoje umělecké dílo. To je taková největší změna, díky které pak došlo k přemístění okna do jiné lodě. Nicméně od začátku jsem chtěl, aby zde byla nějaká interakce mezi interiérem a exteriérem.
Jsou tyto změny také vyslyšení kritických hlasů, že jsou ty stěny hluché?
Možná je i toto odpověď. Nicméně ten nápad svým způsobem krystalizoval. Pobídkou možná bylo i to, že jsme projekt prezentovali na vědecké řadě na NPÚ, kde byl schválen. Už tam byl prezentován návrh na vložení niky a památkáři tento moment velmi kvitovali. Takže i proto jsme se rozhodli, že to ztvárníme tímto způsobem.
Ovlivnilo Vás nějakým způsobem, že se v Olomouci narodil Váš prastrýc Jacques Groag?
Jacques Groag v Olomouci zanechal výraznou stopu, ale nejenom tam. Podílel se například na Wittgensteinově vile ve Vídni. Já nevím, jestli je to právě tento moment, ale je to možné. Spíš bych řekl, že je to taková zajímavost, která mě vede k tomu zkoumat architekturu moderní i starou a zajímat se o díla starších kolegů. Groagovu práci vnímám jako velmi zajímavou. A také moje první cesta do Olomouce v polovině 90. let, kdy jsme s kolegy vyhráli soutěž na úpravu Horního náměstí, byla i z toho důvodu, že mám k tomu městu nějaký vztah.
