Avengers: Infinity War je skvostný koncentrovaný epos pro moderní dobu
Desetiletá sága marvelovského filmového vesmíru dochází grandiózního finále ve filmu Avengers: Infinity War... dokud tedy nepřijde jeho pokračování, kde to celé skončí opravdu doopravdy; vždyť jak říkal Rocky: „Nic nekončí, dokud to doopravdy neskončí.“ Prozatím to ale končí epochálně.
Režisér Kevin Smith (tvůrce počinů jako Clerks, Dogma či, ehm, Yoga Hosers) se před lety podělil o teorii, jak by skončila sága Pána prstenů, kdyby měl její režisér Peter Jackson opravdu koule. Smith vycházel z faktu, že ve chvíli vstupu závěrečného Návratu krále do kin už šlo o veleúspěšnou trilogii, která se tak jako tak řítila do finále, a proto by bylo od režiséra na místě ukončit ji něčím originálním: třeba explicitní hardcore gay souloží mezi hobity. No proč by ne? Všichni, kdo viděli předchozí dva díly, na ten film jít tak jako tak museli, říkal Smith – tak proč jim nevytřít zrak, nepokroutit mozky a nezapsat se do filmové historie tak nesmazatelně, jak to jenom jde?
Tvůrci snímku Avengers: Infinity War museli stát před podobným dilematem. Infinity War je završením dosavadního marvelovského filmového univerza (alespoň dokud tedy příští rok nepřijde do kin jeho pokračování, neboť Infinity War má být jen první první polovinou závěrečného dvoufilmového „doubledecker“ sendviče), které před deseti lety rozpohyboval film Iron Man a ono se přes plných osmnáct celovečeráků rozkošatilo v největší filmový epos moderního věku. Filmy o Avengerech (a přidružené skvadře Strážců galaxie) jsou stejně tak stěžejní mytologií dnešních dní, jakou byli dříve hrdinové Hvězdných válek – a jejich producent Kevin Feige je pro kolektivní vědomí soudobého diváctva stejně zásadní figurou, jakou byl dříve George Lucas.
Takže jak se režisérští bratři v marveláckém trikotu Anthony a Joe Russo se scenáristy Christopherem Markusem a Stephenem McFeelym pod Feigeovým velením popasovali s tím, že právě teď, v Avengers: Infinity War, dojde završení celá ta desetiletá cesta, na níž se stali našimi osobními hrdiny Iron Man, Hulk, Thor, Captain America, Doctor Strange, Black Panther... a také Star-Lord, Gamora, Drax, Rocket a „I am Groot“? Šli vyšlapanou cestou opakování toho, co diváci viděli mnohokrát, nebo to celé rozstříleli na maděru ohromujícím komiksovým gang-bangem?
Asi takhle: ti borci zvolili ten nejlepší z obou světů a dosavadní marvelovskou filmovou sérii korunovali událostí tak epochálních rozměrů, jaké na filmovém plátně nebyly k vidění od zmíněného Pána prstenů. Toto je hollywoodské umění blockbusteru ve své absolutní formě, před níž se musí hluboce sklonit jak katastrofálně nedopečená Liga spravedlnosti konkurenčního DC, tak rádoby moderní epos Poslední z Jediů, jehož emocionální hloubka sahá tak k Ant-Manovým kotníkům. Publikum tu dostane, co čeká; ale dostane také po hlavě osvěžující porcí nečekaného.
Avengers: Infinity War je dílo vyprávěné prostřednictvím vysokorozpočtové hyperbolické akce a dosahuje úctyhodných emocionálních výšin i přesto, že má na definování vztahů postav pouhé vteřiny, které stačí na vzájemný pohled či hlášku, než se do hry přiřítí další dějová linie. V tomto filmu je našlapáno deset let celovečerních backstories – a ačkoliv pod tlakem toho, co všechno se v něm prostřednictvím více než dvou desítek ústředních postav musí odehrát, působí jako papiňák v peci pekelné pekárny, kolečka se mu protočí naprázdno jen v několika krátkých momentech – aby byl divák hned nato zdecimován další přesdržkovačkou, která přitom nese větší emocionální zátěž než cokoliv, co se v rozhovoru Supermana s Batmanem rýmuje na slovo Martha.
Avengers: Infinity War je to, co musíme všichni vidět; a všichni víme, že to musíme vidět. A to, že to musíme vidět, věděli i tvůrci – a tak si mohli vzít k srdci úvodní radu Kevina Smitha a celé to dovést tam, kam dosud žádný superhrdinský spektákl srovnatelné magnitudy nevkročil.
Udělali to?
Ano.
Jak?
U všech Hulků, vážně jste čekali, že vám to tady vyklopím?
Hodnocení: 6 kamenů nekonečna ze 6
Premiéra: 26. 4. 2018, Falcon
