Zápisky grafomanovy: Obrazy z českých kulturních dějin
Propojit deníkové záznamy se vzpomínkami, tedy dvě varianty fikce, a celé to nazvat Zápisky grafomanovy, není to jasný znak lstivé zavilosti? Ještě navíc, když není jasné, který útvar z toho je tyčkou a který je rostlinou příběhu… A aby toho nebylo málo, zatím poslední kniha Michala Novotného, básníka a překladatele z francouzštiny, je pevně spojena s jeho knihou předcházející, biografickým románem Černá zrna (Pulchra, 2014).
Takže ještě jednou, abych zamotal hlavu případným literárním teoretikům a naznačil možnosti pro případnou terminologii: konečně se v české literatuře objevuje text v podobě dvoušroubovice (double helix), kterou známe třeba z DNA, jejímž pomyslným středem, společnou osou, prochází otisk jiného textu, jejž, ač tam ve skutečnosti není, tam cítíme. To samozřejmě platí pro pravidelné čtenáře české literatury, ale to jsme přece všichni, nebo ne?
Ekonomka jako bonus
Michal Novotný je protektorátní dítě (1942). Jeho otec Jiří Novotný byl ve třicátých letech scénografem divadla E. F. Buriana a členem Levé fronty, dědeček Otakar byl známý český architekt, matka byla neteří sochaře Otto Gutfreunda. Neuvádím tyto rodinné souvislosti ze snobských důvodů, ale aby bylo zřejmé, v jakém prostředí autor vyrostl, co ho formovalo, ale hlavně proto, že očekávanému odpovídajícímu vzdělání (architektura, výtvarné umění či filozofie) se vyhnul a vystudoval vysokou školu ekonomickou.
To je pro českého literáta či překladatele určitý bonus, ztěžující sice vlastní tvůrčí proces, nicméně tím nezpochybnitelným kladem je jiný pohled na realitu, zvláště pokud se člověk v tomto či podobném oboru pohybuje dál. Napadá mě, že by se možná mohl najít nějaký grant na výzkum souvztažnosti mezi typem vzdělání a způsobem zpracování literárních témat.
Grafomanství jako úděl
Myslím, že je Michal Novotný na sebe příliš přísný, když ve více než třísetstránkových Zápiscích grafomanových, vydaných v listopadu 2017 u nakladatelství Pulchra, píše: „Tvrdím, že grafomanství je úděl: k tomu se člověk musí propracovat.“ To je samozřejmě nadsázka; komu není dáno, tam je možno se propracovávat celý život, a je to zbytečné. Komu je dáno, u toho je jedno, zda se označuje za grafomana či nikoliv. Podstatné je, zda se čtenář bude cítit obdarován. V téhle podivné době mnoha pravd a mála pravdomluvných je každá zpráva odtamtud (z minula) jako pohlazení. To není plytká fráze, dnes ne… Tím binárním textem procházejí české kulturní dějiny a jejich protagonisté, od Jana Hanče po Vladimíra Holana, od Teofila B. Kulky (Jan Misiarz) po Karla Šebka. Čtěme/čtěte, dokud ještě můžeme!
