Román Zlomení andělé: Genocida je z dálky vždycky senzace
Román Zlomení andělé od australské autorky Gemmy Livierové je ambivalentní kniha. Vyprávěná volným tempem zanese čtenáře do varšavského ghetta, do domácnosti gauleitera SS, do vězení programu Lebensborn pro germánskou plemenitbu atd. atd. Čtenář si ani nevydechne z toho komponovaného (a notně vykalkulovaného) defilé totalitní nacistické moci. Zlomení andělé (přeložila je Zdeňka Zvěřinová a nedávno je vydal Knižní klub) jsou historickým válečným románem, a, chcete-li, dark-literaturou, rozvíjející nepokrytě téma hnusu morbidního děje.
Mně to připadá jako kýč a nevkus, v literatuře komerčně využívat utrpení lidí v mašinérii holokaustu. Cynicky řečeno, genocida je vždycky senzace; ne tolik pro její účastníky jako pro (v čase a prostoru) vzdálené publikum. Její zpodobení uměleckými prostředky se míjí cílem umění – ukázat dobro v konfliktech sil a vnímatele tak učinit lepším člověkem. Celý proud „genocidní literatury“ se však vymezuje negativně: chce demonstrovat špatnost, vyvolat soucit a zavrhnout zlo. Jenomže tento účel se míjí účinkem, jak vidíme každodenně, a tak lze usuzovat, že se spíš jedná o apel a propagandu. A to je škoda – jedoznačně lze říci, že těch šest milionů Židů, Slovanů, Romů, gayů, válečných zajatců, rukojmí a odvlečených lidí od nemluvnětě po velebný seniorský věk, co bylo zavražděno v kolosu nacistických koncentráků, bylo nevinných. A jejich památka nemá být zapomenuta.
Navíc je těch genocid v novém věku nějak mnoho a člověku se zdá, že by mohly už konečně přestat. Holocaust má širší záběr genocidy, než toliko židovský, a i když jeho strůjcové využili nástroje antisemitského pogromu, historicky zapadá do řetezce kolonialistického, jehož cílem bylo získání území a majetků. Ze století předminulého sem jistě zapadá decimace původních obyvatel v Tichomoří, Austrálii, Asii, Africe a v Americe, jak ji prováděli zástupci obchodních společností a koloniálních států, především s pomocí armád. V následujícím období od genocidy Arménů v osmanském Turecku jsou hybatelem absolutické vlády, případně totalitární stranické monopoly při ničení lidských individualit, společnosti, celých stavů a decimace v koncentrácích a gulazích. Komunisté si s nacisty v ničem příliš nezadali.
Bylo by zjednodušením redukovat dějiny na duální zápas dobra se zlem či na souboj protikladů; tak to není. Dějiny mají procesuální povahu, dějí se změnami vztahů. Stejně tak to ale platí v uměleckém díle, třebas právě v románu jako Zlomení andělé – z té noirové schematičnosti na celých čtyřech stech stran se až dělá mdlo, jak je všechno jednoznačné už předem. Až z toho čiší autorčina předpojatost a snad i omezenost.
Jsme potomci osvoboditelů a vítězů, a přitom okolo svého údělu chodíme jak mlsný kocour kolem horké kaše. Román Zlomení andělé na mě působí dojmem chiméry; spekulace o tom, co se mohlo stát, v rámci toho, co se vskutku stalo. Čtenář musí na autorčinu hru s emocemi přistoupit. Asi jsem staromilec, ale třebas vynikající román Elieho Wiesela Noc dá čtenáři v smělém dramatickém oblouku dostačující ponětí o tom, co se vlastně za války židům, a nejen jim, přihodilo.
