Zpěvák Nick Cave ke komiksu o sobě samém: „Od všeho se distancuji, ale připadá mi to skvělé!“
Nick Cave, chlapec z australského venkova, se stal globální hvězdou. Tisíce dalších podobných by si to rády zkusily také, ale jak se taková věc dělá? Reinhard Kleist, německý autor životopisných komiksů o boxerovi Hercku Haftovi, o Johnnym Cashovi nebo o somálské olympijské běžkyni Samii Jusuf Omarové, se na tuhle otázku snaží odpovědět v grafickém románu Nick Cave, Mercy on me (právě ho vydalo Argo). Sám Cave je ke Kleistově interpretaci svého příběhu laskavý, ale také lehce ironický: „Od všeho se distancuji, ale připadá mi to skvělé!“
Tahle dvojakost bude provázet každého čtenáře (a diváka, když už je tu přes tři stovky stran kreseb) po celou dobu, kterou s komiksem stráví. Muzikant, spisovatel, scenárista a herec Nick Cave stále žije a tvoří a jeho obraz světa, který nám poskytuje ve svých písních (ale také v knihách a filmech), se stále vyvíjí a mění. Nechává každého, aby k němu zaujal svůj postoj, aby dumal, proč je to právě tak, jak si myslíme, že to je. A není to vlastně všechno úplně jinak?
Písně temné, šílené a kruté
Tohoto práva využívá i Kleist, kterého jsme ostatně mohli osobně potkat před dvěma týdny na pražském veletrhu Svět knihy. Tím, že vytvořil svůj grafický román, vstoupil do veřejného prostoru všech caveologů, takže na hodně horkou půdu, ale se svým úkolem se vyrovnal se ctí. Nezobrazuje život svého hrdiny přísně chronologicky a podle biografie, i když je tu samozřejmě zmíněno několik bodů, které nelze pominut, jako je třeba Berlín.
Nechává se inspirovat a přemýšlí, co se asi tak děje v mysli (a životě) autora, který dokáže vytvořit písně tak temné, šílené a kruté. Písně, které nejsou laskavé, písně, které jdou hodně proti srsti a rozhodně nehladí. Písně, které jsou i přesto milovány a vyhledávány a někdy až fanaticky následovány. A to lidmi, kteří se chtějí trápit, ale jistě by rádi žili klidně, šťastně a vyrovnaně. A možná i trochu nudně.
Do hlubin vlastní duše
Peklo, jež nám ve svých písních Nick Cave nabízí, je podle Kleista jenom zlomkem pekla, které musel prožít a pak ho vydestilovat do veršů svých songů. Aby ta trvalá bolest byla zhmotněna do několika minut písně. Když v poslední kapitole přistoupí do Nickova vozu hrdinové jeho písní, tedy hrdinové, se kterými se vůbec nemazlil a většinou je nechal dost bolestivě zemřít, aby si to s ním na férovku vyříkali, stojíme před otázkami po tom, co si může dovolit autor literární, ale i co si může ve svém životě dovolit kdokoli z nás. A s kým půjdeme cestou nocí do hlubin vlastní duše. A vlastního svědomí.
Kleist svou práci odvedl poctivě a v rámci žánru nejlépe, jak mohl. Aby byl pocit ze čtení a prohlížení co nejpřesnější a co nejintenzivnější, je dobré si pustit Nickova alba; od Door Door po Skeleton Tree. Pak to funguje. Kruh se uzavře. Cave bez Cavea prostě není komplet. To jsou paradoxy, pane Nicku.
Na ukázky z komiksu se podívejte do galerie:
