Zmizení paní Creasyové, hledání boha a černé ovce z Ulice
Děj románu Černé ovce a beránek boží se odehrává v horkém létě roku 1976. Začínáme v červnu, což se hodí, protože to je právě ten čas, kdy se tu u psaní pařím. A také čas, kdy se k téhle minirecenzi máte možnost dostat vy, takže s popisem atmosféry parna a dusna si nemusím dělat starosti – stačí vyhlédnout z rozpáleného okna.
V románu Černé ovce a beránek boží (přeložila Anna Formánková, vydal Host, 2018, 416 str.) se kdesi na britském předměstí se z Ulice ztratí žena a její zmizení vyvolá spoustu otázek – a také spoustu nabízejících se odpovědí. Proč se to stalo? A proč byl její odchod tak náhlý?
Paní Creasyová, soubor drbů
Každý obyvatel Ulice a každý dům, každá zahrada mají své zvyky a svá tajemství. A svůj pohled na onu nešťastnou událost. Autorka knihy, někdejší psychiatrička Joanna Cannonová a dnes už autorka dvou úspěšných románů (Černých ovcí se jen v Británii prodalo hodně přes čtvrt milionu výtisků a vydány byly zatím v patnácti zemích světa), přivádí na scénu dvě děvčata, odvážnou Grace a její přemýšlivou kamarádku Tilly, kterým je deset let a na věc se ještě dokážou dívat jinak než praktici života. Mají otázky, které dospěláci nekladou, a pohled, jenž není běžný.
Když paní Creasyová zmizí, jsou to ony, které se ji upřímně snaží najít a které ji stále vidí jako lidskou bytost, nikoli jako pouhý soubor drbů. Na radu místního pastora děvčata přistoupí na tezi, že jediný, kdo jim může v pátrání pomoci, je bůh. A tak ty dvě vyrazí do terénu, do Ulice, a začnou jeho hledáním. Jednoduché to není, ale čtenáře to pobaví a osvěží.
Syndrom klíčové dírky
Tam, kam se dívky nedostanou, použije Joanna Cannonová vyprávění ve třetí osobě; jinak je vypravěčkou malá Grace. Skládačka života Ulice se díky ní doplňuje o další příběhy a podrobnosti, a aby toho nebylo málo, vynoří se tu i příběh, který se stal deset let před okamžikem, kdy začalo naše vyprávění. Tady na sebe narážejí různé úhly pohledu, něco, čemu pracovně říkám „syndrom klíčové dírky“: jde o situace, kdy známe jen určitý výsek skutečnosti, ale nedokážeme přehlédnout celou situaci. Jak časté v každodenním životě! Jako čtenáři ovšem máme tu výhodu, že si všechno můžeme pomaličku (ano, pomaličku, kniha má víc než čtyři sta stran) poskládat dohromady a Grace a Tilly nám v tom významně pomáhají.
I když je Ulice opravdu velice, velice anglická, což je pro Středoevropana poučné a zábavné, některé lidské reakce jsou natolik univerzální, že v Černých ovcích a beránkovi božím poznáme spoustu vlastních sousedů. O kterých si často myslíme, že je máme přečtené, ale možná jsme od pravdy dost daleko.
