David Byrne: Jak vidí hvězdu festivalu Metronome Mardoša z Tata Bojs
David Byrne, který vystoupí na festivalu Metronome, pohledem Mardoši z Tata Bojs, kteří vystoupí na festivalu Metronome.
Londýn, Piccadilly, červenec 1992. Jsem vyjukaný osmnáctiletý kluk z východní Evropy, mající konečně možnost poznat slavnou metropoli. Po čase bloudění po památkách konečně najdu to nejkrásnější z celého města: prodejnu Tower Records! Z několikapatrového obchodu s hudebními nosiči se mi točí hlava, a protože nemám peníze, abych si něco koupil, alespoň se kochám. V podzemí objevím sekci hudebního videa zrovna ve chvíli, kdy tam obsluha pustí LaserDisc s klipy Talking Heads! Písničky znám nazpaměť, ale žádné z těch videí jsem v životě neviděl. Zcela fascinován vydržím celou hodinu mezi regály s očima navrch hlavy. Slečně za kasou jsem trochu podezřelý, ale vyhodnotí zřejmě, že kluk s telefonním točníkem na krku a červeným šusťákovým batohem žádné nebezpečí nepředstavuje. I když tržba z něj také moc nekouká.
Oblíbit si hudbu Talking Heads, potažmo Davida Byrnea, to nebylo ze dne na den. Rodiče měli na jedné kazetě True Stories (1986) a Remain in Light (1980). První písnička, Love for Sale, mě hned nadchla.
Jasná, punková, přitom osmdesátkovým popem líznutá pecka. Zbytek první strany kazety mě ale tak nestrhl (snad ještě Wild Wild Life, případně Radiohead, která později dala název kapele stejného názvu). Druhá strana byla ještě více matoucí. Z alba Remain in Light, jež mnozí považují za nejlepší desku osmdesátých let, jsem byl trochu zmatený. Ta muzika šlapala i nešlapala. Pořád tam něco tikalo a cinkalo, ale pořádný kytarový rif nepřišel. Celé písničky na jednom akordu... Na druhou stranu, kazetu jsem nikdy nepřetočil na druhou stranu. Šetřil jsem walkmanu baterky. A přetočit na tužce celou devadesátku? To jsem radši „vydržel“ všech těch osm prazvláštních písniček. Při tom se mi začínaly postupně dostávat pod kůži... Objevoval jsem skryté melodie, začínaly mě strhávat rytmy i polyrytmy. A když jsem se trochu zlepšil v angličtině, byl jsem již nadobro uchvácen. Byrne se stal jedním z mých nejoblíbenějších textařů.
Z různých PR výkřiků jsme zvyklí, že je kdekdo označován za renesanční osobnost nebo tvůrčího génia. U málokoho je to ale tak přesné jako u Byrnea. Těch rolí vystřídal opravdu hodně. Namátkou:
Byrne jako skladatel filmové hudby:
V roce 1987 se podílel spolu s Rjúičim Sakamotem na hudbě k Bertolucciho Poslednímu císaři. Oscar, kterého za ni dostal, je přitom v jeho životopise spíš jen tak na okraj.
Byrne jako spisovatel:
Ač jsem cyklista jen sváteční, velice mě nadchla knížka Bicycle Diaries. Hlavně proto, že se nezaobírá ani tak samotnou jízdou nebo, nedej bože, údržbou kola, ale spíše tím, co všechno její autor ze sedla vidí nebo o čem při šlapání uvažuje. A další Byrneova knížka, How Music Works, mě bavila ještě víc! Píše v ní, nepřekvapivě, o hudbě, ale často velmi překvapivě.
Byrne jako filmař:
V devadesátých letech jsem poprvé viděl Byrneův film True Stories. Byla to z finské televize nahraná véháeska. Originálu jsem úplně nerozuměl. A finské titulky nijak nepomohly. Od té doby toužím film sehnat s českou podporou, nebo alespoň s anglickými titulky.
Byrne jako výtvarník:
Bohužel k nám žádná z jeho výstav nedoputovala, tak jsem musel vzít zavděk knihou Your Action World. A nadchla mě instalace, o níž jsem se jen dočetl: Nápis parafrázující tehdejší vládní slogan „Say No To Drugs“. Stačilo přidat „o“ a z „no“ se stalo „noo“, tedy citoslovce, které se říká miminkům. Tedy něco jako: „Řekni drogám ňu ňu ňu.“
Byrne jako textař:
Málokdo umí tak dobře nakombinovat vtip a vážnost, koncept a intuici, prožitek a odosobněnost jako on. Jeden z příkladů za všechny. Album Music for Knee Plays (1984), úryvky ze skladby In the Future:
V budoucnosti budou všichni mít stejné oblečení a stejný účes.
V budoucnosti bude prakticky nemožné rozlišit kluky a holky, dokonce i v posteli.
V budoucnosti nebudeme „přírodu“ považovat za krásnou.
V budoucnosti budou lidé s nudným zaměstnáním brát prášky, které jim od nudy uleví.
V budoucnosti budou existovat přístroje, které člověku navodí stav náboženského vytržení.
V budoucnosti budou naše těla menší, ale zvětší se nám mozky.
V budoucnosti se toho bude dít najednou tolik, že to nikdo nebude schopen sledovat.
Skvělý příklad, amatérský překlad.
Byrne jako kolaborant:
Brian Eno, St. Vincent, Simpsonovi, Arcade Fire, X-Press 2, John Cale, Stefan Sagmeister, Devo, Philip Glass, Fatboy Slim, Robert Wilson. Nekompletní seznam tvůrců, kteří obohatili a byli obohaceni spoluprací s DB.
Byrne jako performer:
Vidět Talking Heads mi nízký věk a vysoká zeď (železná opona) neumožnily. Takže jsem se musel spokojit s filmovým záznamem Stop Making Sense. Ale měl jsem to štěstí, že jsem sólově viděl Davida Byrnea už šestkrát a pokaždé v jiné poloze. A těžko říct, jestli mě víc bavil v akustické, elektronické, se smyčcovým tělesem, nebo baletní jednotkou. Jednou jsem na něm dokonce byl dvakrát! Jeho koncert na Metronome mě asi těžko může zklamat.
Byrne jako sběratel dobrých zpráv:
Reasons To Be Cheerful není jen skvělá disco/novovlnná píseň Iana Duryho. Je to taky Byrneova platforma shromažďující drobné dobré zprávy z celého světa. Dobrých zpráv není nikdy dost! Špatných bohužel ano.
Byrne jako motorista:
Ač známý jako propagátor městské cyklistiky a v New Yorku ani nevlastní auto, v L.A. jedno má. A nic menšího než „fantomasovský“ Citroën DS!
Byrne jako slovníkové heslo:
Narozen 14. května 1952, Dumbarton, Skotsko. Hudebník, multiinstrumentalista a herec působící ve Spojených státech. V letech 1975–1991 členem skupiny Talking Heads. Roku 1988 založení vydavatelství Luaka Bop. Držitelem ocenění Grammy, Oscar a Zlatý glóbus. V roce 2002 uveden do Rock and Roll Hall of Fame. V roce 2010 oceněn newyorským kulturním zařízením The Kitchen. Jeho poslední sólové album American Utopia vyšlo letos v březnu.
