Národ ve zbrani: Táhněme na Prahu, svrhněme vládu!
Letos v září si připomeneme 80. výročí všeobecné mobilizace československé armády, jež čelila bezprostřednímu ohrožení republiky nacistickým Německem.
Jiří Suchánek, šéfredaktor magazínu II. světová a vášnivý sběratel dobových fotografií a dokumentů, a Jaroslav Beneš, specializující se na finanční stráž a Stráž obrany státu (SOS), legendární „sosáky“, se rozhodli připomenout nejen toto výročí, ale i mimořádná květnová opatření, mnichovský diktát, okupaci pohraničí, konec první republiky a boje s henleinovskými, polskými a maďarskými bojůvkami mimořádně zdařilou publikací MOBILIZACE VE FOTOGRAFII, nesoucí podtitul Armáda a Stráž obrany státu v letech 1938–1939. Vyšla v brněnském nakladatelství Extra Publishing.
Úspěšná mobilizace
Hned úvodem je třeba konstatovat, že autoři ke kulatému výročí nesmírného odhodlání našich lidí, jakož i zmařených nadějí, zrady „sladké Francie“ a následující hluboké deprese a deziluze přispěli důstojně. Vsadili na výpovědní sílu obrazového doprovodu, nicméně kromě unikátních, často vůbec poprvé zveřejněných fotografií neopomněli ani textový doprovod, jenž čtenáře přehlednou a i laikovi srozumitelnou formou uvede do dané problematiky.
Jestli totiž někdo v osudových dnech září 1938 bez nadsázky obstál se ctí, pak to byla naše armáda, která se po úspěšně provedené mobilizaci (mimoděk se vkrádá neodbytná otázka, kolik osob by se v případě nějaké krize podařilo zmobilizovat v nynější České republice) stala mocným faktorem. Polemizovat o tom, zda jsme se mohli, či spíše měli, nebo neměli bránit, je nad rámec této rubriky a spory na dané téma nikdy neustanou. Naprosto jisté však je, že českoslovenští vojáci – navzdory všeobecně rozšířenému, ovšem povrchnímu mínění – bojovali (leckdy dokonce úspěšně) i po odstoupení pohraničí.
Ztráty na životech vojenských
Zde se přímo nabízí citace z průkopnického svazku pracovníka Vojenského historického ústavu v Praze Jiřího Plachého Nástin personálních ztrát československé armády v době od 21. května 1938 do 31. března 1939. V inkriminovaném období zahynulo 562 vojáků, z toho 47 padlo, sedm bylo zastřeleno z politických důvodů, 16 bylo zastřeleno nešťastnou náhodou a zavražděno, 21 zastřeleno v důsledku neopatrné manipulace se zbraní, pět kvůli manipulaci s trhavinou, 71 zemřelo v důsledku dopravních a 42 následkem leteckých nehod, 43 zemřeli v důsledku ostatních nehod a úrazů a 18 utonulo, šest podlehlo nemocím v přímé souvislosti s vojenskou službou, 120 ostatním nemocím.
Kvůli mnichovské kapitulaci a obsazení českých zemí v březnu 1939 spáchalo sebevraždu 22 osob, 15 tak učinilo následkem mobilizačního vypětí, z kázeňských a mimoslužebních důvodů si vzalo život 66 vojáků a dalších 61 z neznámého či neuvedeného důvodu. U 51 aktivních a záložních důstojníků se příčinu smrti nepodařilo zjistit. V témže období položilo za obranu Československa (Česko-Slovenska) život 24 příslušníků policie, četnictva a finanční stráže. Pouze jediný voják (maďarský špión) byl popraven.
Táhněme na Prahu, svrhněme vládu!
Mobilizace ve fotografii si všímá nejen tolik populárních pevností a výzbroje, ale zaměřuje se i na všední dny služby našich vojáků a zmiňuje ojedinělý čin velitele pluku 205 v Sedlčanech Metoděje Pleského, jenž po přijetí mnichovského diktátu shromáždil důstojníky a vyzval je, aby táhli na Prahu a svrhli vládu.
Autorský kolektiv přinesl pro lepší poznání tragického, ale zároveň místy i hrdinného období naší minulosti mnoho užitečného a jeho kniha se jistě setká s vřelým přijetím.
